Anna Antonie

11. května 2017 v 19:06
Co mě pálí, tebe hřeje. Nestíhám příliš registrovat svět. Možná, že ani není. Není barevný. Mozek se dívá na video, přehrává mi město, vidím jen to, co chci. Slyším věci, ale ničemu pořádně nerozumím. Jako bych zapomněla všechno, čemu jsem se sama naučila. Vytrhala plevel, abych půdu zalila betonem. A není to trochu kontraproduktivní? Nemyslete si, že používám slovo "kontraproduktivní" jen tak pro nic za nic, jsou to malé minimalistické šperky na dřevotřísce, alespoň se snaží něco změnit. Na ničem mi příliš nezáleží, nepřikládám ruku k dílu jinde, než v divadle a i tam si přijdu nadbytečná. Jistě je to úplňkem... Netušila jsem, že se něco takového může stát, vlastně ani nevím, kdy se to přihodilo. To jsem asi jedné noci usnula (nad ránem), došla jsem na břeh a lahev plnou mých emocí pustila proti proudu, aby se roztříštila tlakem vařící se vody pod zdymadly. Nemůžu nic, než na sebe nechat působit květen a jeho nebeskou večerní vůní si vymazávat vzpomínky. Jsem veliký, do daleka se rozrůstající les, klidný a tichý. A přece je někde uvnitř mě vědomí šíleně agresivního roje včel. Mohly by mít nejsladší med, kdyby chtěly, ale v okolí není květů, jejichž pyl by ocenily. Láskou. Celé se chvějí strachy. Radši by nebyly. Jarní únava a náhlá vstávání v pět hodin ráno s hlavou čistou jako jezero v nejprudším létě, taneční lekce destruktivního a nerozumného opakování škodlivých vzorců chování, květinové tapety alkoholismu, dárková balení do vrzajícího celofánu zabalených úzkostí. To vše a mnohem víc narychlo vytěsněné ve snaze se alespoň dnes, alespoň zítra, snad pozítří (?!) vyspat. Když se ti přiznám, díváš se velkýma psíma očima jako malé dítě a asi mě vážně miluješ, ale koho to zajímá. Že se díváš. Možná že ti zářím a voním jako droboučké exploze kérií, co rostou v keřících na zahradě, ale pravda je, že se sama drolím s hezkou zástěrkou tvého pohledného princeznovství, když se držíme za ruce a ty se raduješ. Tíha kamení, sametové kocoviny, matné mdlé tváře, lesk citu na blatech, prošlapané střevíčky v rozbředlé sračce černé od sazí. Nejsem nic než filtr. Ať řeknu cokoliv, zní to asi naprosto lahodně, vždyť s plnou pusou se nemluví. Nebo existují i jiné důvody, proč neodpovídat? Jenže ne všechno pozřené jde strávit. Dokud budu mladá, je můj život akceptovatelný. Radši bych nebyla. Moc. Málo. Květin.
 

Krátký zápis o nutnosti praxe potlačovaného křiku

21. března 2017 v 0:45 | duna |  Bylo nebylo
Mé maličké radosti, jemňoučké ochlupení broskví, sladké skořicově mléčné zuby naplivané do odpadu pod umyvadlem. Protože přišlo jaro, nezbývá než se smířit s tím, že vydržím další rok a protože už slyším květiny nedočkavě poklepávat bledými prsty, začínám být taky trošku nervózní. Měla jsem pocit, že jsem přes zimu spala dostatečně na to, abych se s příchodem slunce nezhroutila, ale začínám pochybovat, že se člověk může připravit na něco tak agresivního jakou je změna ročního období; z naprosto tichého a pochmurného na zářivý a voňavý maškarní bál plný jarního veselí. Necítím se vyspalá, kdepak, obyčejná únava to není, ale není to nic neobvyklého, děje se to přeci každému - trochu se rozpadnout zevnitř, shnít během pár týdnů, znovu se obnovit a dělat, jako že mě to vlastně nestálo vůbec žádnou energii, vlastně se vůbec nic nestalo. Samozřejmě, že si to všechno, co se za posledních pár týdnů stalo, vyčítám, ale nezáleží na tom. Snažím se nechat to jít, zbytečně se nepřepínat přemýšlením nad časem a prostorem a důvody, proč jsem taková debilní píča, protože to taky absolutně nikam nevede. Mám vlastně jasno, jsem tak vyčerpaná, že nemám sílu dělat si zmatek v hlavě. Se zlozvyky se ale hrozně špatně manipuluje, když jste tak trochu dement a váš spánkový deficit přesáhl všechna vaše neonová očekávání, která bzučí a zrní, blikají jako rozesmáté automaty zpívající za vnější strnou vašich očních víček. Jedním mokvavým okem někde na půl cesty po zelené travičce ošklivě zapáchajícího linolea, druhým dovnitř hlavy pomalu našlapuju, sleduju, poslouchám brebentivé ševelení hnědých potrhaných listů spadaných a unesených podzimním větrem, časově daleko zpátky do dětství, asi nějaká sobota, další výjimečná výseč toho milionkrát natráveného a vyhozeného šlehačkového dortu mé paměti. Nechutná mi všechno v sobě nosit a pamatovat si, mám tendence šílet, asi jako všichni když najednou vidí zelené pupeny, už už je rozškrábat, hlavně rychle!, ať to máma nevidí. Myslím si o sobě jen to nejhorší, ale jsem si naprosto jistá, že to není důležité. Myslím, že jsem slepec a dívám se na sebe, jak bezradně stojím u silnice a snad - kdo ví, koho to zajímá - chci přejít, ale ne a ne, nejde to, klepu štíhlou hůlkou o kamenný obrubník a nervózně přešlapuju. Hehe. Je to trochu nechutný. Celej tenhle čas.

Restart

20. února 2017 v 0:52 | duna |  Bylo nebylo
Už mi není osm, jedenáct, dokonce ani patnáct let, abych měla ten krásný druh hravých depresí, v nichž se patos vyjímal a sračka se na sračce blyštila a svítila jako korálové útesy. Po ulicích chodím s úsměvem, po nocích se snažím v mikro spánku rychle probudit a vylézt ven z těla jako z příliš horký vany. I tak může vypadat svět čerstvě zamilovaného člověka. Ne, že by se od toho cokoli z jmenovaných věcí odvíjelo, to vůbec ne. Veškeré moje emoce jsou tiché a neklidné spolucestující s až podivně velkými kufry. Vy se snad někam stěhujete? Kam máte namířeno, vždyť už je skoro tma a venku, panečku, tam je vám taková kosa, že bys ani psa nevyhnal! Vracím se zpátky.
Rozklad. Stín navléká na vlasec všechna korálkově odporná slova a je docela jedno, že tu není moc světla, protože nemá oči, které by si mohl zkazit. Žumpa. Hniloba. Plíseň. Zkrátka všechno, co vás napadne, když se moc dlouho díváte do zrcadla a jste více či méně vnitřně nevyrovnaní, dlouho nic nedělající pitomci. S takovým náhrdelníkem cítíte skutečně smrdět vlastní kůži. Mastnota. Odhrň mi vlasy a buď nablízku mým tepnám. Hnis. Pohybuj se po stěnách, lámej se v rozích a plaz po chodnících, hlavně mi buď v patách, jsou tam totiž nervy, co vedou až do mozku.

Moje nemoc se dle mého potichoučku vytrácí, injekce mi pomohly. Bohužel jsem nedlouho potom onemocněla další neplechou a i po svědomité medikaci jsem na tom bledě, alespoň co se dechu týče. Připadám si jako bych v plicích měla dvě igelitové medúzky. Je blbý o tom začít mluvit, je blbý mít potřebu to konečně někomu říct, ještě horší je nechávat si to pro sebe a úplně nejhorší je mluvit o tom s někým, koho si vaše roztřesené srdéčko váží i přesto, že necítí nic a pak si uvědomíte, že má ten člověk strach. Jste čuráci. Cejtim v sobě zahnívat dlouholetý nánosy kompostu, střídá se mráz a horko a všeho je moc a víc. Jsem ráda za ten dech, co mi zbyl, i když vlastně ani nevim proč. Jsem v apatický fázi, kdy si moc dobře uvědomuju, že můj neurotickej flegmatismus musí skončit, ale jsem sama sebou tak unavená. Škoda, že nemůžu být jen nějaká ošklivá brož, prachobyčejná cetka s citovou hodnotou, jen tak se nosit na něčím kabátě a bát se jisté černé smrti v šatníku. Párkrát jsem zbledla, všechno se odkrvilo, zastavilo, jenom tlak a chlad, hučení. Lehni si na postel, nic nedělej. Za ten tejden v posteli jsem všechno ve mně uspořádané a uklizené rozházela, povyhazovala do vzduchu a ano, jistě, že mi to dělalo dobře, ale vítám se zpět! Snad ještě níž, než dřív. Taky se sem tam mihnu v šatech s propadlými tvářemi okolo velkých zrcadel a pak si jdu pro další pivo, protože plesy jsou jako návštěva útulku a je mi z nich vždycky trošku ouzko. Vůbec, snažím se trochu žít, ale poslední dobou neznám hranice, zastavím se až pádem na zem drcena tlakem naprostého vyčerpání. Asi jsem si našla práci v divadle. Taky dělám hadry. A budu studovat. Už jen kvůli tomu by bylo fajn nechcípnout.
 


Civilní obrana

12. listopadu 2016 v 4:12 | duna |  Bylo nebylo
Kdo naostřil vzduch do jeho nynější podoby. Schovala jsem se do podhradí a už to budou nejméně dva týdny, co ve vytahaném pyžamu a propoceném svetru všemožně podporuju rozklad.
Nedělám nic náročného, proto v noci nespím. Dny jsou stále dlouhé a světlé i bez slunce a s mraky zatarasenou oblohou. Máma se vrací brzy z práce, ahoj!, zavolá a pes utíká po schodech dolů a drápy cvakají o nalakované dřevěné schody. Kolik hodin se mi zdají sny o desítkách tváří. Ship graveyard.
Zapaluju dlouhé bílé kostelní svíčky, do truhlíků s posledními zbytky zimou a mrazem zkroucených rostlinek sázím červené a žluté hřbitovní lucerničky a prolévám se horkou vodou v naději, že se mi v křečích potrhají střeva a všechno bude dobré. Chlapec mé krve, naše životy se proplétají, opatrně se dotýkáme větvemi, čekáme na vítr, snad aby prohnal mlhy a tmy jako zlý vlčák.
Dnes jsem po dlouhé době znovu kreslila. Cítím, jak se ta věc, co mi sedí zasmušile na krku, veškerému výtvarnu brání a vzdychá, je v ní jen velká tma, ve které bzučivě září nápis JSI ZBYTEČNÁ, TAK UŽ TO VZDEJ. Bzz - zz. Přitom si to, mám pocit, o sobě už nemyslím. Nemyslím si o sobě vůbec nic. Ani o světě.
Nemám pocit vlastní existence, jen svých povinností, které z nějakého naprosto iracionálního důvodu nejsem schopná plnit a žít jako ostatní pochybní pískovcoví tvorové. Za černým oknem bliká do lucerny schovaný plamínek, ze kterého nemám radost. Kůže na rukou je podobná dračím šupinám, prsty jsou vyschlé a prochladlé. Špatně se mi čte, neposlouchám hudbu. Jsem úzkostlivá neuróza. Potřebovala bych pořádnou spalující horečku. Abych se vyplavila z koryt mých pórů jako Labe na začátku jara. Abych se bála a bylo mi strašlivě. Abych si vážila světa.


Kostilam

28. října 2016 v 2:52 | duna
Zavírám oči, abych je otevřela, vydechuji, abych se znovu nadechla. Zelená socha v parku (totiž na místě ozdobném a klidném, feťáky obydleném do posledního jehličnatého křoví) s drobným ptáčkem na pravé dlani, už už odletět a ráno sýkorka zmateně poletující v bytě, kudy jsem prošla malátná, abych se vypila z té všudypřítomné upocené vyprahlosti. Kdo jsem, abych se soudila. V tento nečas jsou vesnice nad Ústím tiché a prázdné, melancholická mlha vládne spletitým temným lesům, okolo nichž jsou ohrady, kde tráva ševelí, ale stébla se mezi sebou dorozumívají pouze a jedině kořínky v ledové bahnité hlíně. Nevím jak ani proč, což není důležité, ocitla jsem se zde, jako mrtvola vhozená do hlubiny vykotlaného a vodou zaplaveného dolu, abych se dostala ze stereotypu bytí mé momentální nepracující šablony, která se potichu drolí a pateticky umírá mezi živými. Neviditelně. Kéž bych si alespoň snažila pomoct, kéž bych si rozsvítila, když jdu po schodech, kéž bych předem bosýma nohama nahmatávala ostré kamení v tom šíleném proudu času, který ač se nezdá, je záludný, kalný, neproniknutelný. Musela bych se zastavit a vnímat. Ale s tím přicházejí - a vy to víte - duchové minula, bloudící, tančící, sténající. Stačí chvilka dobra a střih.
Jdu po ulici směrem k domu, Hlavní třída se hemží rozesmátými lidmi, měla bych nakoupit kočce, říkám si, ale možná bych měla skočit dřív někam, kde mi bude dobře, jenže kam, vždyť jsem… Jasně, bylo to v Ostravě, ano, je to v těch pytlech ve stínu za očima, kolem ale lezou hladové krysy, co se nutně musí prodrat pytlovinou a všechno pečlivě uschované se vysype přesně ve chvíli, kdy se nemůžu bránit. Nikdy se nemůžu bránit. Nepláču, nemám sílu rvát si své poslední vlasy, co mi z byly na hlavě, ale zevnitř, ach, zevnitř zahnívám, podebírám se, bolím. Není to nic, co by nevyléčil hluk vyhřáté špeluňky a mléčně hvězdné nebe nad doškovými střechami, možná trocha spánku a černej čaj s citronem. Můj problém je masochismus, kterého se na sobě vytrvale dopouštím tolik marných, naprosto zbytečných let.
Tvůj problém je, Anežko, že si vůbec nevěříš a pěkně mě s tím sereš, povídá na mostě, pod kterým řeka plyne dál a všechno je jí úplně volný. No jo, to máš pravdu, ale co s tím mám dělat. Co mám dělat se svým tělem a vědomím, nemůžu se jen tak převychovat, kdybych mohla, už bych to udělala. V době mé zaměstnanosti to nebylo jiné, bylo to stejné, jen s tím rozdílem, že jsem měla pocit peněz a užitečnosti. Za velkou cenu všech sil, které sakra přišly - jako všechno - vniveč. Musíš s tím něco dělat, připadám si pak jako mezi psychopatama, povídá.
Tyvole, kdybych si alespoň rozsvítila na schodech. Marry měla nejkrásnější nejsametovější hlavičku a uši a ty její hnědý voči s linkama mě do teď pronásledujou. Vysypalo se to z jednoho z těch pytlů. Dál se dívám na řeku a na ty sklánějící se lipový koruny na nábřeží a snažím se cítit, že jsem součástí všeho krásna, i se všema sračkama, co se mi přelejvaj v hlavě ze strany na stranu. Vypiju si, budu komunikovat, budu se smát, bude mi líp. Septik, hovna a peříčka, satén a zvratky. Nikdy tomu nevěřím, ani na chvilku. Nakonec myslím na řeku a dravou vlčí smečku řítící se na mě, zatímco klidně a odevzdaně čekám, až se přiblíží co nejblíž, abych zabila. Není ve mně vztek, jen klidná krvelačnost. Hlavně ta mlha a hvězdy a zpěv opilců, co se nese kondenzovaným vzduchem až do nočního nebe. Hlavně ta.