Dekubit

24. září 2017 v 1:28
Kopce. Zmačkané lesklé obaly od sušenek poházené vulkanickou činností. Zpřelámané dráty životně důležitých nabíječek: řeky pod nimi tekoucí. Voňavé čajové cukroví nedotknutelné za výlohou oken. Zbytečná jsou rána, která nepokrývají inverzní zármutky vatového bezdomovectví, do kterého slunce ze shora píchá ostrými paprsky, aby se konečně hnulo a vypařilo z očí lidí, nedejbože dětí, které musí upalovat do školy škaredým ránem. Neslyšně se blíží očekávaní návštěvníci. Celý dům se rozrostl, zvětšil se o každého, kdo odešel z jeho útrob. Není to nic tak smutného, aby červánky oněměly a zanechaly nebe v lítostivé šedivosti. Ale není to ani nijak veselé. Stromy znovu něžně balí zemi do zlatého celofánu, díry se prohlubují, hladina ve sklenicích donekonečna klesá a znovu se naplňuje, proces pokračuje a bude tu funkčně probíhat až do nemocí jater, chronických depresí přestárlých prarodičů, tak dlouho, dokud se nezamění jinou aktivitou, neřestí.
Zbytečná rána, kdy se člověk neprobouzí do prochladlého nevytopeného domu a i v sebeukrutnější krizi spojené se znovunabytým vědomím vstává nahý a plave tím tmavomodrým vzduchem po schodech, aby si vyčistil zuby a znovu vypadnul do práce. Ušlechtilost a vzácnost je mé tělo, stále fungující i přes všechna pekelná příkoří, kterými je dlouhá léta sužováno. Bolesti nepřicházejí nepozvány, jsou celé zahalené a čekají na to, až jim otevřu dveře a nechám je tiše projít do druhého pokoje, kde s tichými povzdechy usednou do křesel. Jsou tu sice často, ale nemohu jim přijít na jména, nemáme čas se bavit. Koneckonců je lepší rychle odejít v nevypraném oblečení do práce a nechávat se dohánět následky svých rozhodnutí někde, kde hlava stále zaplněná ranní inverzí nemůže reagovat hystericky, nemůže se zhroutit, jen si povzdechne dovnitř těla a den pokračuje, stejné tělo, stejný čas, stejné místo. Aspoň na mě doma někdo čeká.
Zbytečná rána, která by začínala oblíbenými a zaručenými zlozvyky v podobě kávy, cigaret, snídaně a cvičení. Prsty prohrabávám nánosy lupů a snažím se postavit konstrukci organizovaného dne, kdy nestihnu myslet na lítostivé bažiny osamění a úzkostlivé nejistoty zahalené letargickou mlhou. Co jsem to jen dělala, když mi bylo dobře, co bylo to, co mi dělávalo radost? Dívám se po dlouhém dni z okna garderoby v třepotavé naději, že se dotkne mého srdce pomíjivá krása pozvolného podzimního churavění přírody, ale necítím pranic z dojetí nebo radosti. Moje pokroucená zbídačelá střeva zamotávající střepinky okamžiků, upozorňující na mé chyby, bílé přešlapy nevadnoucí umělé hmoty, mé přesvědčivé lži a patetická upřímnost na talíři s oblohou a obláčky zapraného povlečení, táhnoucího se někam na Louny, kde neklidně spí vyhublý skeleton mého bratra s knoflíky místo kolen. Zářící měsíc, jásavé září. Předlouhé chodby vymalované pastelovou růžovou a výjevy zasněžených březových hájů zarámovaných do zlaté klece, dezinfekční anonymita sterilních bytečků vystříhaných z dětských časopisů jako šatičky pro papírové Nanynky, na které kdesi padá prach. Ta hořkost se nedá zajíst, nedá se zapít ani vybrečet, vytancovat, umořit zimou ani polaskat teplem, nedá se popsat, přijmout, pochopit, nedá se ignorovat. Stále si pamatuji noci, kdy jsem seděla u stolu jako teď v úplně stejné stojaté vodě s návštěvou nervózně vyžadující pozornost. Jak se staly dny, kdy bylo všechno stejné jinak.
 

Anna Antonie

11. května 2017 v 19:06
Co mě pálí, tebe hřeje. Nestíhám příliš registrovat svět. Možná, že ani není. Není barevný. Mozek se dívá na video, přehrává mi město, vidím jen to, co chci. Slyším věci, ale ničemu pořádně nerozumím. Jako bych zapomněla všechno, čemu jsem se sama naučila. Vytrhala plevel, abych půdu zalila betonem. A není to trochu kontraproduktivní? Nemyslete si, že používám slovo "kontraproduktivní" jen tak pro nic za nic, jsou to malé minimalistické šperky na dřevotřísce, alespoň se snaží něco změnit. Na ničem mi příliš nezáleží, nepřikládám ruku k dílu jinde, než v divadle a i tam si přijdu nadbytečná. Jistě je to úplňkem... Netušila jsem, že se něco takového může stát, vlastně ani nevím, kdy se to přihodilo. To jsem asi jedné noci usnula (nad ránem), došla jsem na břeh a lahev plnou mých emocí pustila proti proudu, aby se roztříštila tlakem vařící se vody pod zdymadly. Nemůžu nic, než na sebe nechat působit květen a jeho nebeskou večerní vůní si vymazávat vzpomínky. Jsem veliký, do daleka se rozrůstající les, klidný a tichý. A přece je někde uvnitř mě vědomí šíleně agresivního roje včel. Mohly by mít nejsladší med, kdyby chtěly, ale v okolí není květů, jejichž pyl by ocenily. Láskou. Celé se chvějí strachy. Radši by nebyly. Jarní únava a náhlá vstávání v pět hodin ráno s hlavou čistou jako jezero v nejprudším létě, taneční lekce destruktivního a nerozumného opakování škodlivých vzorců chování, květinové tapety alkoholismu, dárková balení do vrzajícího celofánu zabalených úzkostí. To vše a mnohem víc narychlo vytěsněné ve snaze se alespoň dnes, alespoň zítra, snad pozítří (?!) vyspat. Když se ti přiznám, díváš se velkýma psíma očima jako malé dítě a asi mě vážně miluješ, ale koho to zajímá. Že se díváš. Možná že ti zářím a voním jako droboučké exploze kérií, co rostou v keřících na zahradě, ale pravda je, že se sama drolím s hezkou zástěrkou tvého pohledného princeznovství, když se držíme za ruce a ty se raduješ. Tíha kamení, sametové kocoviny, matné mdlé tváře, lesk citu na blatech, prošlapané střevíčky v rozbředlé sračce černé od sazí. Nejsem nic než filtr. Ať řeknu cokoliv, zní to asi naprosto lahodně, vždyť s plnou pusou se nemluví. Nebo existují i jiné důvody, proč neodpovídat? Jenže ne všechno pozřené jde strávit. Dokud budu mladá, je můj život akceptovatelný. Radši bych nebyla. Moc. Málo. Květin.

Krátký zápis o nutnosti praxe potlačovaného křiku

21. března 2017 v 0:45 | duna |  Bylo nebylo
Mé maličké radosti, jemňoučké ochlupení broskví, sladké skořicově mléčné zuby naplivané do odpadu pod umyvadlem. Protože přišlo jaro, nezbývá než se smířit s tím, že vydržím další rok a protože už slyším květiny nedočkavě poklepávat bledými prsty, začínám být taky trošku nervózní. Měla jsem pocit, že jsem přes zimu spala dostatečně na to, abych se s příchodem slunce nezhroutila, ale začínám pochybovat, že se člověk může připravit na něco tak agresivního jakou je změna ročního období; z naprosto tichého a pochmurného na zářivý a voňavý maškarní bál plný jarního veselí. Necítím se vyspalá, kdepak, obyčejná únava to není, ale není to nic neobvyklého, děje se to přeci každému - trochu se rozpadnout zevnitř, shnít během pár týdnů, znovu se obnovit a dělat, jako že mě to vlastně nestálo vůbec žádnou energii, vlastně se vůbec nic nestalo. Samozřejmě, že si to všechno, co se za posledních pár týdnů stalo, vyčítám, ale nezáleží na tom. Snažím se nechat to jít, zbytečně se nepřepínat přemýšlením nad časem a prostorem a důvody, proč jsem taková debilní píča, protože to taky absolutně nikam nevede. Mám vlastně jasno, jsem tak vyčerpaná, že nemám sílu dělat si zmatek v hlavě. Se zlozvyky se ale hrozně špatně manipuluje, když jste tak trochu dement a váš spánkový deficit přesáhl všechna vaše neonová očekávání, která bzučí a zrní, blikají jako rozesmáté automaty zpívající za vnější strnou vašich očních víček. Jedním mokvavým okem někde na půl cesty po zelené travičce ošklivě zapáchajícího linolea, druhým dovnitř hlavy pomalu našlapuju, sleduju, poslouchám brebentivé ševelení hnědých potrhaných listů spadaných a unesených podzimním větrem, časově daleko zpátky do dětství, asi nějaká sobota, další výjimečná výseč toho milionkrát natráveného a vyhozeného šlehačkového dortu mé paměti. Nechutná mi všechno v sobě nosit a pamatovat si, mám tendence šílet, asi jako všichni když najednou vidí zelené pupeny, už už je rozškrábat, hlavně rychle!, ať to máma nevidí. Myslím si o sobě jen to nejhorší, ale jsem si naprosto jistá, že to není důležité. Myslím, že jsem slepec a dívám se na sebe, jak bezradně stojím u silnice a snad - kdo ví, koho to zajímá - chci přejít, ale ne a ne, nejde to, klepu štíhlou hůlkou o kamenný obrubník a nervózně přešlapuju. Hehe. Je to trochu nechutný. Celej tenhle čas.
 


Restart

20. února 2017 v 0:52 | duna |  Bylo nebylo
Už mi není osm, jedenáct, dokonce ani patnáct let, abych měla ten krásný druh hravých depresí, v nichž se patos vyjímal a sračka se na sračce blyštila a svítila jako korálové útesy. Po ulicích chodím s úsměvem, po nocích se snažím v mikro spánku rychle probudit a vylézt ven z těla jako z příliš horký vany. I tak může vypadat svět čerstvě zamilovaného člověka. Ne, že by se od toho cokoli z jmenovaných věcí odvíjelo, to vůbec ne. Veškeré moje emoce jsou tiché a neklidné spolucestující s až podivně velkými kufry. Vy se snad někam stěhujete? Kam máte namířeno, vždyť už je skoro tma a venku, panečku, tam je vám taková kosa, že bys ani psa nevyhnal! Vracím se zpátky.
Rozklad. Stín navléká na vlasec všechna korálkově odporná slova a je docela jedno, že tu není moc světla, protože nemá oči, které by si mohl zkazit. Žumpa. Hniloba. Plíseň. Zkrátka všechno, co vás napadne, když se moc dlouho díváte do zrcadla a jste více či méně vnitřně nevyrovnaní, dlouho nic nedělající pitomci. S takovým náhrdelníkem cítíte skutečně smrdět vlastní kůži. Mastnota. Odhrň mi vlasy a buď nablízku mým tepnám. Hnis. Pohybuj se po stěnách, lámej se v rozích a plaz po chodnících, hlavně mi buď v patách, jsou tam totiž nervy, co vedou až do mozku.

Moje nemoc se dle mého potichoučku vytrácí, injekce mi pomohly. Bohužel jsem nedlouho potom onemocněla další neplechou a i po svědomité medikaci jsem na tom bledě, alespoň co se dechu týče. Připadám si jako bych v plicích měla dvě igelitové medúzky. Je blbý o tom začít mluvit, je blbý mít potřebu to konečně někomu říct, ještě horší je nechávat si to pro sebe a úplně nejhorší je mluvit o tom s někým, koho si vaše roztřesené srdéčko váží i přesto, že necítí nic a pak si uvědomíte, že má ten člověk strach. Jste čuráci. Cejtim v sobě zahnívat dlouholetý nánosy kompostu, střídá se mráz a horko a všeho je moc a víc. Jsem ráda za ten dech, co mi zbyl, i když vlastně ani nevim proč. Jsem v apatický fázi, kdy si moc dobře uvědomuju, že můj neurotickej flegmatismus musí skončit, ale jsem sama sebou tak unavená. Škoda, že nemůžu být jen nějaká ošklivá brož, prachobyčejná cetka s citovou hodnotou, jen tak se nosit na něčím kabátě a bát se jisté černé smrti v šatníku. Párkrát jsem zbledla, všechno se odkrvilo, zastavilo, jenom tlak a chlad, hučení. Lehni si na postel, nic nedělej. Za ten tejden v posteli jsem všechno ve mně uspořádané a uklizené rozházela, povyhazovala do vzduchu a ano, jistě, že mi to dělalo dobře, ale vítám se zpět! Snad ještě níž, než dřív. Taky se sem tam mihnu v šatech s propadlými tvářemi okolo velkých zrcadel a pak si jdu pro další pivo, protože plesy jsou jako návštěva útulku a je mi z nich vždycky trošku ouzko. Vůbec, snažím se trochu žít, ale poslední dobou neznám hranice, zastavím se až pádem na zem drcena tlakem naprostého vyčerpání. Asi jsem si našla práci v divadle. Taky dělám hadry. A budu studovat. Už jen kvůli tomu by bylo fajn nechcípnout.

Civilní obrana

12. listopadu 2016 v 4:12 | duna |  Bylo nebylo
Kdo naostřil vzduch do jeho nynější podoby. Schovala jsem se do podhradí a už to budou nejméně dva týdny, co ve vytahaném pyžamu a propoceném svetru všemožně podporuju rozklad.
Nedělám nic náročného, proto v noci nespím. Dny jsou stále dlouhé a světlé i bez slunce a s mraky zatarasenou oblohou. Máma se vrací brzy z práce, ahoj!, zavolá a pes utíká po schodech dolů a drápy cvakají o nalakované dřevěné schody. Kolik hodin se mi zdají sny o desítkách tváří. Ship graveyard.
Zapaluju dlouhé bílé kostelní svíčky, do truhlíků s posledními zbytky zimou a mrazem zkroucených rostlinek sázím červené a žluté hřbitovní lucerničky a prolévám se horkou vodou v naději, že se mi v křečích potrhají střeva a všechno bude dobré. Chlapec mé krve, naše životy se proplétají, opatrně se dotýkáme větvemi, čekáme na vítr, snad aby prohnal mlhy a tmy jako zlý vlčák.
Dnes jsem po dlouhé době znovu kreslila. Cítím, jak se ta věc, co mi sedí zasmušile na krku, veškerému výtvarnu brání a vzdychá, je v ní jen velká tma, ve které bzučivě září nápis JSI ZBYTEČNÁ, TAK UŽ TO VZDEJ. Bzz - zz. Přitom si to, mám pocit, o sobě už nemyslím. Nemyslím si o sobě vůbec nic. Ani o světě.
Nemám pocit vlastní existence, jen svých povinností, které z nějakého naprosto iracionálního důvodu nejsem schopná plnit a žít jako ostatní pochybní pískovcoví tvorové. Za černým oknem bliká do lucerny schovaný plamínek, ze kterého nemám radost. Kůže na rukou je podobná dračím šupinám, prsty jsou vyschlé a prochladlé. Špatně se mi čte, neposlouchám hudbu. Jsem úzkostlivá neuróza. Potřebovala bych pořádnou spalující horečku. Abych se vyplavila z koryt mých pórů jako Labe na začátku jara. Abych se bála a bylo mi strašlivě. Abych si vážila světa.