Tenhle svět není pro nenormální

15. října 2011 v 21:59 | Mad Anne |  Bylo nebylo
(Konec tohoto článku může znamenat pro některé jedince přílišný nápor na psychické zdraví, jelikož se v něm mluví dost zvláštním způsobem..., jelikož je o nenávisti jedné existence ke svému tělu. Jelikož je to jedna z možností jak všem ukázat, že ta Ona je pomatená. Proto tedy... Ona je šílená a jestli jste jí dosud měli jen za nepochopenou, doporučuji vám přehodnotit svůj úsudek.)

Měla bych napsat něco o posledních třech dnech, ale přijde mi, jako bych přávě trpěla amnésií. Vím jen, že jsem to všechno chtěla zapomenout jako ještě nic... a tím pádem si nejsem jistá, zda-li bych měla opět otevřít svou mysl a vylovit z ní poslední, ještě nezaprášené vzpomínky. Vlastně proč ne. Takže: Chytit si nos, s odporem hrábnout myšlením a vytáhnout to, co mělo zůstat zapomenuto. Mé chování je tak paradoxní...

Nejsem bojovník. Ne. Chtěla jsem být chrabrý rytíř o jehož šlechetnosti a statečnosti se mluví až za Sněženkovými horami (a ty jsou, vážení, pěkně daleko), toužila jsem po váze odpovědnosti kterou bych tíhla ke svému kordu jež by mi svěřil nemocí prokřehlý otec na smrtelné posteli, snila jsem o tom, že jednoho podzimního dne vyrazím na vranném oři z rodného paláce vstříc nebezpečím číhajícím napříč cizímu světu. Bojovat, když to bude nutné - prolévat krev, zvedat krajkové kapesníčky ušlechtilých panen se zlatými vlasy, psát verše... a zatím jenom sním, nejím, nepiji a zobu léky na snížení tlaku jako by to byly lentilky. Jsem slabá, šílená, hloupá holka která žije ve světě, kde žije spravedlnost a kde umírá růžová... to všechno je sice pěkné, drahá, ale kde budeš silná a neohrožená? Jistě nejsem odtud. Tady je všechno moc obyčejné, moc stereotypní, moc béžové a přílišná fantazie je zde zvána přečinem hluboké závažnosti. Sem nepatřím...
V podstatě celé středeční dopoledne bylo zalito oranžovozelenou lepkavou hmotou, kterou jsem neustále zvracela. Jít do školy bylo v té době naprosto nemyslitelná alternativa trávení času, takže jsem jen ležela v mém chatrném loži a jediného společníka v těchto osamělých chvílích mi dělal modrý kbelík, jež věrně postával u ještě chatrnějšího nočního stolku. Vím, že mne strašně bolela hlava a že jsem do sebe nemohla dostat vůbec nic, takže jediné, co jsem hltala plnými doušky byl čerstvý vánek zvedající záclonu. Mou rodinu to z - pro mne nepochopitelného důvodu - dost vyděsilo, takže jsem druhý den ráno musela jít k obvodní lékařce. Kurva!, napadlo mne, jakmile mi bylo poručeno, abych se svlékla do spodního prádla a stoupla na váhu. "47 kilogramů na 164 centimetrů" řekla sestřička po tom, co se s odporem odvrátila od mých krásným žeber a neúměrně tlustých (ano, klidně to řeknu) nohou. Plačící matka utla svůj proslov o tom, jak moc se bojí o svou "těžce nemocnou" dceru a když se vysmrkala (to bylo asi po pěti minutách ustavičného vzlykání), dokončila doktorka datlování čehosi do počítače, vytiskla notně popsaný papír, předala ho mé máti a mě bylo jasné, že jdu do nemocnice. Snad intuice?, nevím, ale byla to pravda. Ještě téhož dne (čtvrtek) jsem odpochodovala na oddělení pro "novorozence a větší děti", kde se mi po ubytování v růžovém (!) pokoji dostalo krom ochuzení o dvě zkumavky krve, také dvou infuzí a kázání o mých maličkých prohřešcích kterými trestám své přihlouplé tělo. Nekladla jsem žádný odpor, protože mi bylo jasné, že by byl stejně zbytečný. Navíc, nemohla jsem si dovolit další zpoždění šití šatů které si holdám vzít na Naše velké setkání. Chovala jsem se nejspíše náležitě dobře, protože mne hned v pátek pustili domů s tím, že jsem pod dohledem psychiatra, takže ať se o to stará on a případně nechť mne pošle do Prahy.
Nehodlám být hodná. Na své tělo rozhodně ne. Je to jen taková.... nicotná sebedestrukce se zvrácenými následky. Zrnko prachu na půdě domu možnotí dlouhého umírání je anorexie. Mé tělo je stejně hloupě nesmyslné jako ona nemoc. Hodlám se zničit nejodpornějším způsobem jakým to jen půjde. Nechám si vypadat vlasy. Budu sledovat slábnutí mých nehtů. Začnu vylučovat trávicí šťávy. Budu se svíjet bolestmi obrovských rozměrů. Pokud budu hodně zvracet jako bulimička - začnou se mi kazit zuby, začnu mít hnilobný dech. Nebude těžké si mne splést s mým odporným osudem. Alespoň s jeho zevnějškem ne. Budu stejně ohyzdná, stejně zničená, zdeptaná. Končící špatným a zlým koncem. Ale ten musí přijít až za dlouhou dobu, až za pár století. Protože smrt si nezasloužím, ta jediná nás činí osvobozenými. Budu trpět. Jen mne při tom nikdo nedostane. Zničím své tělo... svou fyzickou schránku.
Potom odletím pryč. Do sfér které jsem si vymyslela. Tam, kde si vítr hraje s vašimi vlasy a šeptá vám do uší něžné neslušnosti. Tam, kde můžete hvězdy sejmout z oblohy. Tam, kde je nenormalita ctností. Ale zatím... musím dohnat ještě hodně utrpení.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kirinka M Kirinka M | Web | 15. října 2011 v 23:58 | Reagovat

Ah drahá...v polovině tohoto článku se mi oči zalily slzami..je mi vás tak líto, ačkoliv má lítost vám asi nijak neprospěje a ani vás evidentně nepotěší..x/doufám, že budete v pořádku. Neříkám to jenom proto, že chci, abyste na naše setkání byla zdravá (což samozřejmě chci)ale chci, abyste..celkově se měla dobře. Abyste se mohla zasmát a plivnout do očí těm, co...nevím..nejsem schopna přemýšlet nad větami, mám nepříjemný pocit, chtěla bych vám nějak pomoci..zachránit vás, či tak nějak..ale jsem jenom černá šmouha na životech jiných.

A šmouhy se mají smývat.

2 Jeanette Jeanette | Web | 17. října 2011 v 9:35 | Reagovat

Ne, sakra, to ne!! :( Nechci abys takhle skončila. To si nezasloužíš! Měla bys být zdravá, jsi skvělý člověk!!

3 helisa helisa | 17. října 2011 v 15:46 | Reagovat

Promiň že zas otravuju i na novém blogu,ale já jsem taky zoufalá,ale jiným způsobem.A souhlasím s Jeanette "Nechci abys takhle skončila. To si nezasloužíš! Měla bys být zdravá, jsi skvělý člověk!!"

4 Byakko Byakko | Web | 27. listopadu 2011 v 11:26 | Reagovat

Nesouhlasím s tímto názvem článku... Kdyby nebyl svět pro nenormální, tak tu už dlouho nikdo není... Slovo "normální" je hodně relativní. Každý se sice může tvářit sebevíc, že je normální, že zapadá mezi ostatní, ale ve své skutečnosti je to větší šílenec, než by naše mozky mohly strávit... Tím, že skrývá svou originální a šílenou stránku, níčí sám sebe víc, než by si dokázal představit.
Ale jak už tady padlo mnohokrát, ty si nezasloužíš žádné utrpení, i když to skoro vypadá, že si ho přeješ. Nezasloužíš si ho, protože světu ukazuješ, jaká opravdu jsi a tak by to mělo být! A už vůbec nesouhlasím s tím, co jsi napsala: "Jsem slabá, šílená, hloupá holka". Slabá být můžeš, to vědět samozřejmě nemůžu, ale existuje mnoho prostředků, jak sílu znavu nabrat! ;) To, že jsi šílená, jen dokazuje, jak moc úžasný člověk jsi. Ale hloupá! Hloupá rozhodně nejsi! No řekni mi, jak by hloupý člověk mohl dokázat napsat to, co dokážeš ty?! Jak by hloupý člověk dokázal přemýšlet nad věcmi, nad kterými často uvažuješ ty? Jak by hloupý člověk dokázal prosazovat své názory tak, jak to dokážeš ty? Ne, ty nejsi hloupá! Existuje mnoho slov, kterými by se dala popsat tvá osoba, ale výraz "hloupá" do toho seznamu zcela určitě nepatří!

5 Coach Factory Outlet Coach Factory Outlet | E-mail | Web | 22. září 2012 v 13:17 | Reagovat

thank you for sharing the info..

6 Michael Kors Outlet Michael Kors Outlet | E-mail | Web | 23. září 2012 v 4:56 | Reagovat

Your point is valueble for me. Thanks!

7 Cheap Jordan Shoes Cheap Jordan Shoes | E-mail | Web | 28. září 2012 v 0:41 | Reagovat

Great post! I'll subscribe proper now wth my feedreader computer software!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama