Schovej jí, Bože.

29. února 2012 v 20:57 | On |  Bylo nebylo
_Stovky šedivých nezajímavých lidí, jejichž hlavy jsou plny tzv. problémů a jimi nacpané trolejbusy. Studený vítr a špinavé, líně se pohybující ovce na obloze. Mrtvý pták ležící uprostřed náměstí je bodem označující to velké neznámo, obávaný bod zlomu životů těch, pro změnu lidských ovcí. Holka s nadkolenkami a těžkými botami na nohách se zaujetím mrtvolku pozoruje, zatímco se jí v hlavě rojí tisíce hlasů, ze kterých je jen jeden opravdu zřetelný. Pomalu na ní dopadá celkem silný závoj deprese, který jí za malou chvíli pohltí úplně celou.
_Všude kolem jakoby se na ní dívaly oči nejen všech lidí, ale i betonových zdí, stromů, oken a všichni jí chtěli nějakým hloupým způsobem ublížit. Její hrdlo svírá strach. Strach prý neopodstatněný, s nulovým významem... strach, výmysl tvořený v mysli nepochopitelných. Přesto se na ní určitě všichni dívají, vždyť ona to cítí. Každý pohled do ní bodne a trhne svým ostřím. Chce se schovat. Nejen duševně, ale i fyzicky zmizet. Do hlubokého lesa, nebo do kmene stromu ve Švédsku někde hodně, hodně daleko od civilizace. Od pohledů lidí a jejich myšlenek. Od Fredericka. Od jejích nočních můr, které jí nenechají spát. Chce probudit svá křídla a odletět. Od všech, i od přátel. Nemilovat, necítit, nedýchat. Být třeba jen kámen u cesty. Kus ledové skály. Jen už nežít v tomhle sebezničujícím předpeklí!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama