Jako když vás obluda z poslední noční můry posype divotvorným práškem

9. srpna 2012 v 21:56 | Frederick |  Bylo nebylo
_Uhodím holou rukou do slepého zdrcadla, letící střepy se vpijí do zdi jako do močálů zapomnění. Pokaždé, když zeď lapí další kus toho ustrašeného, tisícero tvářemi zmatnělého materiálu, ozve se slabé cinknutí podobné zvuku po stisknutí klávesy u spinetu. Ze hřbetu pravé ruky padají k zemi okvětní lístky rudých růží, podivuji se nad tím, že jejich krásný zjev mi spolu s endorfiny nepřináší žádnou úlevu jako tomu bylo před necelým půl rokem. Hlavu mám dutou jako hračky z porcelánu, není v ní nic, než v řadách za sebou pochodující švábi, lezoucí pořád tou samou cestou, dokola křižují temné hnízdo, zatímco dusot jejich neuprosných těžkých bot se line ozvěnou, jež roznáší nervozitu a vztek do celého těla. Vlasy zůstávají v rukou, hýbají se, zběsile sebou trhají a házejí, jsou podobné hadům, či rozpůleným žížalám, jež jsme trhali za jejich opasky již jako malí skřeti. Usmívat se a plakat hořké potoky slz, drceni tíhou toho největšího zklamání. Necít nic, nic než tupou bolest plánovaného spiknutí. Nic než tu horkou explozi nenávisti, jejíž následky neuhasí ani ledový noční vzduch přicházející z otevřených oken, opředených pavučinami naivity.
_Pohádka je pryč. Neexistuje můj příběh, smazali ho, aniž by mne o tom někdo informoval. Žádné upozornění, díky němuž bych mohla všechno pro mou existenci potřebné zálohovat. Má paměť a s ní spojené zhrzené vzpomínky neúplného dění jsou nezachytitelné, nevím, co jsem psala, unikla mi zápletka kamsi pryč, daleko z počítačových obvodů a sfér. Frederickův příběh zanikl a po něm i má ochota se zajímat o mou rodinu, jež může za celkovou ztrátu dat. Vymazali mne. Vymazali mou minulost, přítomnost a budoucnost, mé pravé poslání, můj důvod bytí. Nemám se náhle čeho chytit, vím jen, že jsem tady díky němu, neboť ani on by neexistoval beze mne. Že jsem jeho. Ale dál? Všechno je tak zmatečné, roztříštěné na střepy mizící do sádrokartonu. Je to pryč. Nic si nepamatuji, má kniha je zatracena.
Po pokoji mi létali rorýsi. Byli maličtí, ukřičení a točili se pořád v jednom kruhu kolem lampy visící ze stropu. Křičeli, že to nemá smysl. Že je konec, že není pro co žít. Seděla jsem u stolu, brečela jsem a nenáviděla se za to. Ze zoufalství a potřeby skrýt mou lidskost mne napadlo, že bych se mohla pořezat, i přesto že jsem věděla jak moc dlouho už jsem to neudělala. Neměla jsem žiletky, neměla jsem ostré nůžky. Rorýsi se uklidnili, jakmile jsem našla kružítko a potom, co jeho hrot zaryla hluboko do kůže a počala se jím "škrábat", rozmístili se na tři hnáty té odporně oranžové retro svítilny a pozorovali mé počínání. Z kůže se linuly okvětní lístky barvy karneolu. Oknem se ke mne po stěnách dostal velký černý pavouk, jež měl jednu nohu bez dvou článků. V rohu, nade mnou upředl křišťálově zářicí pavučinu, spustil se na vodovkami a lepidlem zašpiněný stůl a každý červený list si vzal. Zvedla jsem hlavu a přes slzami zaplněné oči jsem viděla, že je rozmístil na své upletené velkolepé dílo tak, že tvořily jméno "Eufenius".
_Dup, dup, třeštilo mou mozkovou, která měla nyní dost kouzel. Rorýsí řev se opět rozlehl po pokoji, Anděl přišel. "Běž pryč!" vydralo se z mých útrob, naléhavě a nenávistně. "Zmiz, nenávidím tě! Nenávidím vás všechny! Běž pryč! Běž!" křičela jsem s beznadějí v hlase, když se mne snažil tím ledovým obětím utišit. Semkla jsem se do sebe, ze zad mi vystoupily obratle páteře, jako když do řady zabodáte špendlíky s hlavičkou na konci, oči mi zrudly, vypadal zbytek mé kštiče a po celé lebce se objevily modré žíly. Najednou se u toho stolu svíjela obrovská bestie. Ovládla mne, její nenávist mnou prosákla jako menstruační krev do mechových plání kolem řek. Chtěla jsem zabíjet, chtěla jsem řvát a roztrhat všechno, co jsem v tu chvíli považovala za již mrtvé, celou mou rodinu zmasakrovat, sama a co nejstrašlivějším způsobem. Už už jsem sahala na kliku, ale najednou jsem uslyšela slabý, tichounký vzlyk. Ohlédla jsem se přes rameno na potemnělý pokoj. Na zemi leželo Andělovo tělo, dlouhé a štíhlé. Poprvé, co mne navštěvoval, plakal. Ta strašně bolestně, tak smutně, až jsem cítila, jak se vracím do původní podoby, jak se ve mne probouzí city: snad lítost a soucit. Vzala jsem Anděla za ruku, skrz mne procházela z jeho ruky jinovatka. Jeho obličej nebyl mokrý od slz, nemá oči na to, aby mohl pustit slzy jako ovečky. Objal mne. Já jen seděla a opět plakala, když jsem cítila jeho sametové doteky na rozškrábané ruce. A když odcházel, řekl, že můj příběh opět vyvstane na povrch. Jen v to musím věřit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Maky Maky | Web | 10. srpna 2012 v 13:42 | Reagovat

Pokud budeš věřit, splní  se to, co si přeješ. Snad.

2 Ugg Sale Ugg Sale | E-mail | Web | 23. září 2012 v 18:12 | Reagovat

Ok. I believe you are appropriate!

3 Michael Kors Outlet Michael Kors Outlet | E-mail | Web | 24. září 2012 v 4:15 | Reagovat

Me and my friend were arguing about an problem similar to this! Now I realize that I had been correct. lol! Thank you for that information you article.

4 Coach Factory Coach Factory | E-mail | Web | 25. září 2012 v 20:04 | Reagovat

Intimately, the submit is definitely the very best on this precious topic. I concur with your conclusions and will eagerly look forward in your coming updates!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama