Jednodušší, než pavouci tušili. Těžší, než mohla motýlí křídla předpokládat.

20. srpna 2012 v 15:14 | Frederick |  Bylo nebylo
_Je hrozné jet autobusem v naději poklidné jízdy bez velkých imaginárních překážek a dočkat se pouhopouhého zklamání. Všichni se dívali z mazem lidských pórů zašpiněných oken, když po stěnách stékaly dešťové kapky, jež voněly levandulovými povzdechy konce léta. Každá imitace cestujících byla pryč, ve snových dálkách nebo naopak hluboko zaryta v zemské realitě, nevím, nepostřehla jsem totiž ani to, kde se v tu dobu vyskytuje má vlastní mysl.
_Nebyla jsem tam sama vnímající, jediná otáčející hlavou, na níž zcela náhle vyrazilo majestátní paroží, rukama s dlouhými drápy, nohama prohnutými do několika úhlů, dýchající vzduchoprázdno, neboť uprostřed uličky mezi sedadly stálo malé děvčátko s havraními vlasy, zhruba ve věku tří pozemských let, ale narozdíl ode mne se vůbec nepodivovalo nad tím, že nikdo z jedoucího korábu nevnímá. Mělo otevřené rány na kolenou, v nichž bylo slyšet skřípění štěrku, vlivem tření kamínků jeden o druhý. Dívalo se na zem, ale po chvíli se jeho oči počaly vpíjet do těch mých jako do tekutého písku. Drtila mne v sevření jejího pohledu, mé vlasy se zamotávaly do ozubených koleček hodinového strojku, do strojku těch hodin, které neměly ani potuchy, kolik že času vlastně uběhlo od chvíle, kdy jsem do autobusu nastoupila. Dívalo se výrazem, jenž se se mnou nepokoušel nijak diskutovat, jen mlčel a čekal, co budu dělat já.
_A já jsem hrála tu hru společně s děvčátkem, aniž bych jí hodlala skončit, hrála jsem jí s cylindrem zaraženým až k mému obočí. Déšt se na podlaze hromadil , vzdouval se tvoříce vlnobití, svými ledovými tesáky se zakusoval do nohou cestujících a já jen pobaveně sledovala, jak jim potichoučku odpadají prsty, jak se jejich kůže rozpouští ve vodě barvy mátového čaje a voda se tak stává kalnější, jako by do ní nějaký ignorant bez sebemenšího vkusu přiléval mléko.
_Ona ze mne nespouštěla oči a zatímco se i jí počaly rozkládat končetiny, nevzrušeně strčila ukazováček do svého malého nosu. Když opět ruku spustila podél těla, hladina jedovatého moře se dotkla prvních článků jejích prstů a stoupala výš a výš. Ukazováček, jímž se dětsky šťourala v pravé nosní dírce, tam zůstal odtržen z kloubu viset, aniž by to se mnou, či s ní jakýmkoliv způsobem pohnulo. Zapadala do vody a já seděla s nohama skrčenými na sedadle, přitaženýma až ke krku, zatímco jsem jí sledovala a doufala v její brzký skon. Poslední pohled, jeden jediný ohlašující, že prohrála, že se vlastně celou dobu bála a že mne prosila o záchranu, aniž bych jí podala pomocnou ruku a přitáhla jí na souši, ten pohled mi zlepšil už celkem zmrvený den. Vyhrála jsem svou šachovou partii, vyhrála jsem nad něčím, co mi od narození bylo mým vzezřením. Vyhrála jsem nad ní. A teď vím, že to já mám dovoleno být malým skřetem, táhnoucím si svou slepici na saténové stuze, tváříce se neuvěřitelně vážně a důležitě, jako principálovo děcko.


_Nevlastním sic obrovský cirkus, plný kýčovitě nalíčených balerín a statných koňských hřbetů. Ale za to si bohatě vystačím s mou poloobnaženou skupinou dívek mé kabaretní burlesque show.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Maky Maky | Web | 21. srpna 2012 v 12:43 | Reagovat

Malé děti jsou zvláštní. Teda, některé.

2 Vendy Vendy | Web | 23. srpna 2012 v 22:16 | Reagovat

Fantaskní povídka. Nebo něco na základě ze skutečnosti? Máš úžasný styl, můžu se zeptat, chodíš na nějaké kurzy tvůrčího psaní? Nebo to máš vážně v sobě a kurzů nepotřebuješ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama