Žito smrtí, zabito životem - aneb příběh zarytého snění na prahu mentální zaostalosti

4. srpna 2012 v 2:12 | Frederick |  Poezie, próza, petechie, mykóza...
_Její žhnoucí oko skryl pramen černý jako havraní peří, smrt vykonala svou práci a opřela se, jako každou volnou chvíli, o starou, vzpomínkami zkřivenou jabloň, jež již neměla sílu na květy. Smrti se v bělostné lebce míhaly vzpomínky, dívaje se na krajinu posetou převážně rudým kvítím, na obrovské laskavým zapomněním oplývající jezero, jehož stébelnaté vlny se hnaly takovým směrem, jaký jim udělily povzdechy klidného severního větru.
_Kde jsou ty času, když zdejší krajinu zmohl ryk rozjívených bytostí, znavených usurpátorským režimem, kdy se celé nebe zbarvilo do ruda, odrážeje v sobě jako křišťálová zrcadla odrážející ohyzdné tváře lidských životů, krvavá místa, místa, na nichž již zem nebyla schopna pohltit takové množství houstnoucí tekutiny vytékající dlouhé hodiny z rozdrcených hlav, otevřených ran všude po končetinách, usekaných údů, rozpáraných břich a zuby nepřátel rozervaných krčních tepen . Proč jen to všechno muselo zmizet? Jistě, oni nemohli tušit, že z téhle pláně již není úniku, ale je smutné, že i když to netušili, nevzdali se a nakonec se všichni utloukli. Všude se rozléhal ten nepříjemný hluk hrobového poválečného ticha. Nemohli si dovolit si dál ubližovat, již nebyly potřebné zbraně, odvaha a vytrvalost byla bez armády zbytečná, všichni zemřeli v hrůzném boji mezi dobrem a zlem na poli zoufalství, jehož suchá půda byla vháněna vojákům do očí zákeřným větrem, jenž nakonec skryl i všechny jejich pozůstatky v podobě ohlodaných kostí. Zem se zacelila, půda vytvořila rozsáhlou jizvu, z jejichž bestiálních přečinů tohoto místa vyrostlo červené luční kvítí. Uvnitř očí dívky a stařeny zároveň, uvnitř smrtonosných očí opředených tajemstvím a pověrčivostí byl klid.
_Do neolistěné koruny zkřehlých, neuroticky zkroucených hnát se usadili havrani, zdvořilý služebníci, když Smrt přemýšlela o tom, že se již dávno smířila se svým posláním a nedělalo jí velký problém žít bez skleněných bání plných neoznačeného alkoholu, bez opia, bez čehokoliv, co by pomáhalo zapomínat. Smrt nikdy nenapadlo si své povinnosti a jejich následky vyčítat, naopak. Někdy jí spíše iritovalo, že tahle zhroucená duše, tiše se zalykající v nemocničním pokoji na intenzivní péči, dík úmyslu se zabít, zemřít nemohla, neboť nepřišel její čas a tenhle zlý a necitelný padouch, jenž znásilnil svou dceru zemřel, jelikož mu po necudně silných a častých návalech alkoholového opojení zbaběle vypověděla játra. Podívala se po rozkvetlém pohřebišti, po tom místě, kde se odehrávala válka, kde zel bitevní řev odhodlaných kreatur vyhrát válku, jako usazenina ve stříkačce a následné povinné a očekávané zanícení z únavy v odporný vřed tabuizovaného poznání. Boj v němž figuruje dobro a zlo nikdy nemůže vyhrát jiného nic, než smrt. Totiž jen Smrt rozdává karty pod beránčím hávem nevinnosti. To Smrt panuje svému království, to ona je nesmrtelná, neboť smrti není a nikdy nebude dost.
_Ta panenská tvář Smrti, její tělo, vlasy černé jako noc, její vůně samozřejmá pro každý záhyb mirabilitové pokožky, v tom všem bylo zřejmé sirové kouzlo nevinnosti a poskvrněného myšlení zároveň. Pohlédla na havrany, jejichž oči byly červené, podobné očím laboratorních myší a na hrdě vypnutých hrudích se jim pohupovaly náhrdelníky z nefritu tak zeleného, jako byly zelené duhovky samotné Smrti, jež ladným pohybem zkrotila bujný pramen její hřívy tak, že ho spletla do tenkého copánku a zastrčila si ho za ucho. Dnes už jí nečekala žádná práce, svět spal tvrdým spánkem hlazen dlouhými prsty noci. Teď bylo slunce nad pláněmi panství královny, jež byla živá a zesnulá zároveň. Jako voda, o níž nikdo neví, co si myslet. Havrani slétli ze stromu k sedící ženě. Ta vykasala sukni se slovy, že je miluje a že to jistě vědí. Neměla žádné spodní prádlo, nikdy ho nenosila a nenaučila se to ani do teď, neboť neměla tušení proč že to vlastně lidé dělají. Sehnula hlavu, obličej jí skryl závoj černých vlasů. Havrani se rozkrákali, věděli co přijde a těšilo je to. Rozhrnula stydké pysky a opět se opřela o kůru stromu. Vnímala záchvěvy jemné energie v podstatě mrtvé jabloni, když jí havrani dlouhými lesklými zobáky z pochvy vytahovali tenké červy s lidskými obličeji a krmili se jimi. Královna dobra a zla opět shrnula dlouhou sukni k nohám, když ji havrani ujistili, že další mrtvé již nepozřou. Usmála se jemným dívčím úsměvem. Lehla si do trávy a nechala ptáky si udělat pohodlí kolem jejího těla. Na poli života usínala smrt. A v její děloze žily tiše dva zárodky. Plody dobra a zla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kim Kim | Web | 4. srpna 2012 v 12:51 | Reagovat

Smrt... je to nedefinovatelný. Ale přesto víme, že osvobozující.

2 Maky Maky | Web | 5. srpna 2012 v 9:20 | Reagovat

Dokud bude život, bude i smrt. Nebo tak nějak, že?

3 Vendy Vendy | Web | 6. srpna 2012 v 12:51 | Reagovat

Fantastický text, živé obrazy. Máš opravdu představivost a neobyčejné myšlenkové pochody. Skvělá povídka. Emotivní.

4 Celine Luggage Bags Celine Luggage Bags | E-mail | Web | 23. září 2012 v 10:16 | Reagovat

Hello there, I should say it is a clever posting. I'll certainly be seeking in on this web site yet again soon.

5 Louis Vuitton Outlet Louis Vuitton Outlet | E-mail | Web | 23. září 2012 v 11:24 | Reagovat

This really is genuinely excellent news. Thank you for sharing it with us!

6 Coach Outlet Coach Outlet | E-mail | Web | 25. září 2012 v 14:53 | Reagovat

Here is an area that might be of help for you!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama