Olověná výstraha pro mrtvé

26. listopadu 2012 v 22:24 | Frederick |  Poezie, próza, petechie, mykóza...
_Zpříčily se jako slova v krku váznoucí jen pouhým pohledem. Ozubená kolečka drásající hltan v plném proudu živelně katastrofální deprese. Těžké a temné soukolí, jeho starobný puch padající na město ruku v ruce se soumrakem. Rorýsi odletěli za lepším, nechajíce tady jen pár rozbitých vajec. Leží kousek od okapu, ze kterého proudem těče ropa. Nepraná opona rozcupované vaty se neznatelně pohybuje po obloze. Nikdo se nezastaví, aby si toho všiml.
_Jen já letíc tančím. Krok sun krok až k bezedné propasti rozpínajícího se prázdna. Hniloba mrtvých plodů nenarozených dětí, se mísí s čpavým odérem maso zpracujících továren. Těžknou z toho řasy, ale není to sen železných panen. Zlostí a nenávistí sežmoulané kapesníčky nechám padat z mostu jako sněhové vločky a vynasnažím se se sledovat. Vrací svůj směr a letí až k té mase vaty, do níž se zažere jako mastnota do manžet. Prší ropa. Žmolky spadaných vlasů na dně mé Labské vany v Ústecké koupelně, zející prvotřídním vybavením na opodstatněnou sebevraždu.
Krok sun krok.
_Usmívající se pozůstatky mých zpopelněných rodinných příslušníků tonoucí v tekutém písku jílovité půdy. Z nebe prší ropa. V lesknoucí se tmě luminuje můj úsměv sobě rovný s krásou světluščí. Radost pohledět. V třeskutém lomozu lidského přemýšlení na záchranu sebe a svých potomků manželských a možná i nemanželských, plna štěstí lokám své vlastní hořká slzy po hektolitrech. Okouzleně pociťuji nebolest, při vytahování vlastních nehtů z mokvajícího nehtového lůžka instalatérskými kleštěmi. Absolutní znecitlivění, či zkrátka jen odprostění od své vlastní chatrné schránky nanicovatých tkání a nefunkčních orgánů? Správnou mozkovou činnost znemožňující choromyslnost, otrava vlastními slzami. Jedno ozubené kolečko za druhým polyká tma mých útrob a nedočkává se pražádného uspokojení. Začnu olizovat vařící se asfalt, jako by to byl karamel. Hřbitovní kuchyně nikdy nebyla pro vyšší třídy.
_Podtón oranžově zářící pouliční lampy bránící úplné bezchybnosti světlušek. Vlaky vykolejí. Na kolejích leží mechaniské tělo, svou ohyzdností přílišně futuristického zadostiučinění. Milosrdná ruka šrotujících strojů dopadla na mou hlavu. Betonové chrámy a v nich kázající počítače mne udávající v příklad špatného žití. Přestože za to všechno můžou kaluže ropy a příliš spolykaných podpůrných surovin pro dokonalé sebezničení.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Réza Réza | Web | 27. listopadu 2012 v 20:26 | Reagovat

Jako když jdeš po roky opuštěné dálnici a potkáš těstoviny. Tak na mne působí některé tvé vazby.

2 Elis Avian Warner Elis Avian Warner | Web | 27. listopadu 2012 v 21:40 | Reagovat

A Benzínové víly pláčou dál..

3 Maky Maky | Web | 1. prosince 2012 v 10:30 | Reagovat

Krásná fotka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama