31.12. 2012

2. ledna 2013 v 2:01 | Frederick |  Bylo nebylo
_Ústí vypadalo jako minové pole. Z temna do stínu uvrhnutých budov zářila jen okna panelových domů. Poblikávající světélka modré a bílé byla směšně komická, možná skoro až tragikomická, zarámovaná do řad oken bytů, v nichž přebývali rodiče a prarodiče v křeslech a gaučích hluboce zabořeni, tupě zírající do obrazovek, od nichž čekali, že je rozesmějí, že je donutí nemyslet na obavy spojené s oslavami jejich dětí někde daleko od rodných sídlišť, uprostřed centra města, křičícího hříchem a jásavě výstředních, grandiozních oplzlostí.
_Myslela jsem na ně, na poklidně plující Labe, na Měsíc, skvějící se na kouřovým oparem lehce zastřeném nebi, myslela jsme na doteky a polibky opilostí podmaněných nahých těl, zaklesnutých do kol na šibeničních vršcích mládí, myslela jsme na uhrančivé oči lásky, které po čase zpění krev a znemožní racionálně uvažovat o tom, zda-li po tom opěvovaném citu toužím, nebo jím opovrhuji. Myslela jsem na všechny rozpolceností poznamenané úsměvy posílané s dětinskou naivitou do nevýrazných, beztvarých tváří Andělů, myslela jsem na ochromující bolest a karniolově rudou krev, na prázdnotu zející v nočních splínech, na město zalité večerním potemněním, na ztráty vědomí bez příčiny, na budoucnost a její uskutečňování.
_To všechno se mi v hlavě splétalo v jeden velký neskutečný chuchvalec kočkou vyprodukovaných chlupů, který mne iritoval hlodáním do mého mozku, stojíc tam, na zastávce Hraničáře ve společnosti divných lidí, se kterými jsem sdílela jen bolestivou zimu a rozmrzelost čekáním na jakýkoliv spoj, který se neměl k příjezdu ani po pěti, deseti, patnácti minutách. Kupodivu ani po množství změněných stanovišť od Hraničáře, k divadlu až na autobusové nádraží, při nichž se čas nasčítal ve čtyřicet pět minut nekonečného vnitřního rozervání vlastními myšlenkami. Rozervání ucelovaného jen zimou, jež se ten večer ukázala být silnou a mocnou panovnicí posledního dne roku 2012. Dotěrný smutek, jako by se mi táhl za patami, mne najednou obestřel a pohltil, jako smrtelný rozklad a mě se chtělo plakat. Byla jsem sama, fatálně opuštěna jen v okolí tichých mini přátel, spolucestujících, kteří se konečně dočkali na autobus, zastavující na pochybných zastávkách, jejichž existence nebyla nikomu zřejmá, natož prokazatelná pro ty, co na ní nevystupovali. Chtěla jsem brečet. Hrdlo mi svíral pocit svědomí černějšího než prosincová noc u nás na chatě, když jsem byla malá a o něco víc naivní, než jsem teď, zatímco mé útroby svíral chlad. Jistě bych plakala, kdybych nebyla toho přesvědčení, že se žádný bojovník nerozpláče do doby, dokud se ze slušnosti prostě musí rozplakat.
_Ten záchranný autobus nejel, ale poletoval si, veden imaginárními cestičkami skrz rodinnými domy obydlené louky, mýtiny plné dopravních značek a lesy z paneláků. Letěl dlouho a jen málokdy mi připadalo, že se zastavil a vážně přistál na zemi z asfaltu. Potom se ale k mé radosti opravdu zastavil i na mé zastávce a posečkal, abych bez zranění vystoupila zpod ochranných křídel nočního dravce č. 102, lovícího všechny opilce, které odváží tam, odkud už trefí domů. Vyšla jsem z olejem páchnoucího tepla do realitou zmučené, smutné, silvestrovským "veselím" poznamenané noci. Bylo jen dvacet minut do Nového roku, když jsem běžela papírovou ulicí leporelové knížky tak rychle, jako by mne měl čas dohnit a udusit pomyšlením na další rok, vedený od úplného začátku, jako by mne měl roztrhat, běžela jsem o život své krásné minulosti a kol dokola to páchlo sírou pekelných ohňostrojů, sužujících jako vybuchující bomby nebesa už od ranního kuropění. Byl tady další konec roku, který se groteskně šklebil a měl ošklivou radost z toho, že už může umřít po vzoru těch patnácti let, co jsem na světě.
_Doběhla jsem k naší jindy žluté vilce, jejíž barvu teď otrávil dech setrvávajícího smogu na prapodivně mdlou hnědou, zazvonila jsme na zvonek a vyběhla po schodech k otevřeným dveřím, ze kterých zářilo měkké světlo a sálalo živočišně páchnoucí teplo. Byla jsem v hloubce prokazatelně velmi razantní a neústupné deprese, ale doma a v relativním bezpečí před vlivem okolí, které mě stačilo asi hodinu před odchodem z čajovny náležitě opít. Nebylo si na co stěžovat. Čekala jsme na přípitek, a už jsme se ani nedivila, že je minuta tak dlouhou záležitostí, neboť co je minuta po tři čtvrtě hodině mrznutí v náruči ochraptělého centra města, v němž se všichni oslavující stačili dávno ukrýt před nepřívětivostí noci do zakouřených špeluněk a rodiče postrádajících bytů. Formality jsme si odbyla rychlým vypitím příšerně sladkého dětského šampaňské a šla do koupelny, kde jsme ve tmě sledovala vybuchující miny nad městem. Už mi nešlo se těšit z ševelení korun stromů a ran ústeckého dělostřelectva.


_Bylo mi smutno, protože jsem byla opuštěná v podhradí hradu Střekova, který nevzrušeně oddychoval hlubokým spánkem tak, jak to dokážou jen hodně staré stavby, které už nic nepřekvapí. Bylo mi smutno a tak jsem své zklamané tělo složila brzy do postele, kde jsem usnula tvrdým spánkem jsoucnem zdeptaného děvčete s pocitem, že cítím horký dech Fredericka na své šíji, jeho niterní bol a zamlčované utrpení, jímž se trestal. Aniž bych si z toho, co dala noc dál, cokoliv pamatovala, probudila jsem se s obvázaným stehnem, na němž se k mému zděšení skvělo pět uzoučkých linek, podobných krvavým lajnám kokainu. "To nám ten rok pěkně začíná," řekl Frederick a já se radši, než abych se zapojovala do konverzace s ním, šla zamknout před světem do koupelny, aniž bych si chtěla přiznat, že utíkám sama před sebou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama