„I will let you down, I will make you hurt.”

17. února 2013 v 19:16 | Frederick |  Bylo nebylo
Nikdo nikoho nezajímá, odžíváme si každý den, aniž bychom se příliš ohlíželi na osudy kolemjdoucích. Na špinavých ulicích. V zapomenutém sudeťáckém městě trpíme, protože umírat mladí je too mainstream, abychom si mohli dovolit umřít. Střekovská strana Ústí je a bude jednolitou skvrnou tmy, plné neutichajících hvězd, zářících novými a novými překvapeními. Smog jí přikrývá jako hnijící sníh silnice a rozvodněné Labe tiše omílá její břeh. Je to smutné, poetické místo, jehož vůně inspirace se mísí se zápachem ze SETUZY a čističky odpadních vod. Uzly dýmu se vznášejí z komínů krematoria. Ptáci zpívají falešně. Všichni si vykouřili plíce. Jdeme v ptačích šlépějích. V půl jedenácté do činohry za maškarním veselím, dekadentní a rozjařené, lehce nervózní, leč pohotové a připravené kdykoliv a za pomoci čehokoliv utéct realitě.
Srdcová královna po boku Wednesday Adams klopýtá v černých lakýrkách na podpatku ztemnělou ulicí po chodníku, jehož spáry mezi dlaždicemi jsou plné cigaretových nedopalků a je jí jako by zapomněla existovat. Vznáší se a ještě jí ani nedochází, jaké to s ní bude za pár hodin. Protože v činohře nečaruje jen zábava, proto, že je sobotní noc, čaruje tam okouzlující atmosféra svobody, která vás otráví dechem páleného baleného tabáku a přidusí smysly míchanými drinky. Narostou vám křídla a vlasy vám potečou z hlavy, jakmile tancujete na "Hurt" od Johnnyho Cashe uprostřed rozřízlého břicha tanečního parketu posetého světélky zlámaného světla z obrovského měsíce, pyšně se dmoucího nad hemžícím se davem lidí, které jste ještě před chvílí tak nenáviděli pro jejich slepé rybí oči a falešné úsměvy. Je to tak krásné, tak krásné ničit své tělo způsobem, jenž se dá procítit a zařadit ho do těch alternativ sebezničení, jež by se měly opakovat tak často, jak to jen půjde. Je to velmi účinné afrodisiakum na niterní bolest; totiž zapíjet myšlenky a hulit tak dlouho, dokud vám oční bulvy nezapadají do důlků jako koule do kulečníkového stolu a vy necítíte, jako by jste měli být každou chvíli pohlceni podlahou. Kolem poletují zdrogovaní supi skrz cigaretový kouř a sálem se potácejí opilé hyeny, jimž se podlamují nohy uvězněné v botách s vysokými podpatky. Kýč a alegorie celé noci, kvanta zmuchlaných papírových, ošklivě zelených ubrousků, přetékajících přes koš na toaletě, neznámý obličej daleko, daleko ode mne, mockrát se mne snažil políbit přes zrcadlo. My se známe? Utíkala jsem před tím člověkem, dokud jsem si neuvědomila, že ten člověk žije uvnitř mě tak dlouho, jako zkaženost v činoheráku. Byla jsem opilá, hrozně, hrozně opilá u stolu, plného herců, kterým byla moje očividná opilost docela ukradená, protože oni na tom byli stejně jako já. Lehké drogy provoněly okolí a zatemněly mysl. Spousta podivných Bukovčanových příběhů, jimž jsem naslouchala tak na půl ucha, mě pronásledovala společně s velkýma, nefritovýma očima bojovníka.
Přišla jsem si tak osamělá a nechtěná a bylo mi líto Srdcové královny, kterou jsem vyjmula z mělkého hrobu její knížky a přinutila ji si trošku zahrát s mým podvědomím. Vyčerpání trávou mne zmohlo a mně padala víčka těžce k zemi pod tíhou asfaltových řas. Usínala jsem v rozvířeném nočním vzduchu cestou do bytu, cítíce jen chladivý sníh, který se občas letmo dotkl mých nohou skrz lakýrky. Vystoupala jsem nespočet schodů neuvěřitelnou rychlostí, snad proto, že jsme se bála zastavit a brzy jsem se už svlékala v temnu pokoje pro hosty, dotýkaje se své hedvábné pleti, pomalovaná, zfetovaná a vyčerpaná. Za okny zářila Větruše a její světlo se dotýkalo nebes, zatímco Labe štkalo pár kroků od domu a konejšilo mne svými odlesky na bujně se pohupující hladině. Každým pohybem mé hlavy se protočila celá místnost a trvalo dlouho, než jsem se dostala zase zpět a všechny smotané nitě mého loutkového mozku se opět rozpletly.
Slabší chvilky vystřídal spánek a já měla pocit, jako by moje tělo tlelo a páchlo vším, kolem čeho jsem ten večer třeba jen prošla. Hvězdy neexistovaly, spolkly je mraky a trávily je stejně, jako mne ta zvláštní noc. Kdybych byla v té době střízlivá, myslím, že bych byla mrtvá, dávno rozložená, necítila bych nic a ničeho bych se už nemohla bát. Ale tohle bylo jiné. Opravdové a snové zároveň, kůže se mi rozpadala pod rukama a v mé hlavě to vřelo tak, že jsem si bezesnými chvílemi říkala, že ztratím vědomí. Na zlomky minut se ze mne stávala nemrtvá existence, která stále umírala, ale nikdy nedosáhla samotného velkolepého skonu. Usínala jsem a znovu se budila v přesvědčení, že maškarní pořád ještě pokračuje a já jen prostě spím u nějakého stolu jako každý nalitý puberťák, co tak trochu přebral. Obklopovalo mne ticho a klid. Zelené, dokonalé oči bojovníka. Vůně noci. Chtěla jsem tancovat a prát se, být něčí lištička, chtěla jsem být v horkém objetí mužského nahého těla, chtěla jsem vidět krev tekoucí po slonovinové kůži, chtěla jsem cítit vůni vzrušení, chtěla jsem hvězdy, chtěla jsem s někým sdílet šílenství. Únava a miliony mléčných zubů, padající z nebe v ranním světle. Strávila mě sobotní noc. A já si uvědomuji, jak moc osamělá jsem.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 without-without-doubt without-without-doubt | 17. února 2013 v 19:27 | Reagovat

Každý tvor umírá sám.
Ale my furt žijem.

2 Maky Maky | Web | 17. února 2013 v 19:54 | Reagovat

Jé, maškarní. ^^
Osamělá si taky připadám. Často, ale neumím to takhle popsat ^^" ... a proto jsem ty sněhuláky postavila dva ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama