Pro odsouzené, opilé námořníky

16. února 2013 v 18:57 | Frederick |  Otrávenej Frederick
Spjati ve vroucném objetí, zaklesnuti do sebe
jako stromy,
vpíjíme se do sebe a tiše se vzájemně ničíme
jako parazitující tasemnice své milované hostitele.
Střed vesmíru, poklidně zejícího v každé prachsprosté existenci,
pulzoval krátkými intervaly vln prožitků a
my se v nich topili.
Proud nás stahoval hlouběji a hlouběji a my,
lapaje po vzduchu, jsme lokali plnými doušky tu všeobklopující
vodu do plic.
Řeka plná lásky, dychtící a tajemná čarodějka, protékající naším chtíčem.
Dostala nás, obmotala naše těla k sobě ostnatým drátem a
skopla nás z dolů kopce, porostlého rektálními chloupky.
Láska poletuje jako motýl v ovzduší zamořeném neviditelnými škodlivinami životních
pochybností a pesimistických doměnek, jež leč nejsou vidět,
jsou zřejmé v tůních očí všech, z nichž již někdo pil.
Motýl, který občas usedne na zem rozvířit kolem sebe stojatou usazeninu stereotypu na dně našich
životů, motýl, který přišel zabavit tělo po dobu, dokud
nepřijdou noční můry.
Podléháme boji, aniž bychom se ponížili ke kapitulaci.
Jeden druhého nepřijímáme a přes
filtr opovržení hledáme důvod, proč se vlastně tolik milujeme.
Proplétáme končetiny do kol, na kterých nám
láska, lámajíce naše kosti, na kartách ukazuje alternativy cest, po kterých se musíme vydat již osamělí.
Jenže sváděni jsme a trestu neujdeme.
K smrti milujeme nenávist k pozemským podmínkám přežívání, jež nás svazujíc dusí a zároveň pod jejíž
mocnou rukou rozkvétáme jako jabloně uprostřed
zlé, nelítostné zimy.
Kolem dokola obcházíme svět uzavřeni v jedné chatrné hrací skříňce v područí
lidského života a milujeme snahu těch, kteří se nám snaží zabránit
v sebedestrukci, plačíce a bědujíce.
Unikáme pastmi nastraženými k tomu, aby nás zabili, protože je lepší skonat jakkoliv
jinak než sebevraždou, neboť ta je hrozným, neodpustitelným hříchem proto, že
to někdo řekl.
Jenže my jsme ti, co mlčíce pozorují svět, zatímco si o něm myslí příšerné věci.
Proto jdeme a půjdeme ruku v ruce po rozžhaveným asfaltem pokryté cestě,
skrz bitovní vřavu vlastních myšlenek na olověných polích nás obestírajících.
Hřebíky přibití
tak trochu mimo realitu, leč šťastní a milující
nenávist.
Jdouce na smrt, navedeni ortelem spředeným naší nenávistí k samojedniné kleci, v níž
jsme vězněni jako slavíci, jimž kdosi ukradl hlas.
Neviditelně spoustaní objevujeme další báječné způsoby sebedestrukce
a připadáme si tak hravě jako děti v cukrárně.
Putujeme dál a vidouce zářný konec horizontu v jícnu západu slunce,
jsme poskvrněni krví jako panenství zbavené oběti znásilnění.
Umilováni k smrti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 WildChild WildChild | Web | 17. února 2013 v 17:39 | Reagovat

aach. tohle je silné. magické. šílené.

2 Christina Christina | Web | 22. dubna 2014 v 20:37 | Reagovat

Explozivní.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama