Tetrahydrocannabinol a čtvrtek

7. února 2013 v 23:12 | Frederick |  Bylo nebylo
Zima rozhodila své vlasy na polštář a sežehla zem; do hloubky kontaminovala půdu ledovými dotyky a nevybíravými polibky, pročež se teď bojím, že už nikdy neuvidím růst květiny. Nepokvete nic, ani úsměvy lidí na tvářích, o kterých vlastně nevím, jestli vůbec existují. Slunce usíná brzy, stele si za kopcem svoje lože z hebkých mračen, při slovech, že mu bude zítra jistě lépe na to, aby mohlo konečně svítit déle. Jenže samo ví, že mu lépe nebude. Mívá noční můry z dlouhých dní, které by měly nastat. Nechce tak dlouho svítit do tváří lidí.
Slunce začalo mít z lidí hrozný strach a pomočuje se rovnou do těch krásných, bezstarostných oblak, která ráno musí vyplout na oblohu v takovém stavu, že dny vypadají jako přesně dělané pro sebevrahy, vyžívající se v ponurosti a depresivitě okolí. Zmuchlaná a špinavá těžce leží na nebi, hlídajíc slunce, kdyby se náhodou rozhodlo vystoupit na nebe ze své skrýše a konečně prozářit zem. Jako by to byly dozorci u cel nemocničních pokojů emocionálně nestabilních. I vyvrhelové jako já, kterým sluneční svit příliš nesvědčí, touží po dlouhém teplém dni, plném měkkého medového světla, jež prosvítá letmo přes koruny stromů. Vadneme jako květiny, umíráme uzavřeni podloubím oblak z betonu, za nimiž někde zeje slunce v maniodepresivních stavech, vězněno strachem z představy, že by se mělo vznést na oblohu a ujít cestu od východu k západu.
Žije jen noc a Měsíc, který ještě hasnoucí slunce dokáže ozářit tak, jako to dokázalo vždycky. Hvězdy leží rozházené ve tmě, jako by se noc zvedla ze země se sukní špinavou od těch zářících drobků a snažíc se je z oblečení dostat, rukou je smetávala na oblohu. Měsíc je jako ostří sekáčku na maso, jehož strohé světlo roztíná temnotu jako kolt a dopadá na zasněženou zem, která, jím polita, září. Jenže i sníh se mi zdá být najednou protivný. Sníh dusí a tráví všechno, co je pod ním. Aby se pomstil, jakmile začne tát a stékat dolů z kopců do údolí, naplní koryta řek až po okraj během chvilky a ještě než se lidi stačí zorientovat, nechá vodu přetéct a vylít se na břehy, odkud zatopí lidská obydlí. Je to tak stereotypní.
Doba rozpuku přijde stejně náhle, jako záplavy a stejně tak lhostejně se potom i přijímá. Lidi pořád čekají a vědí, že přijde, ale když už se konečně uráčí přijít, lidi jsou akorát znechucení tím, že přišla moc pozdě a že bude jaro jen kraťoučké. Jakmile přijde jaro tak, aby se neřeklo, je už dávno po uzávěrce jeho příchodu a to už se většina vyvrhelů utopila nebo vykrvácela se slovy: "Slunce nesvítí, kytky nerostou, ptáci nezpívaj a všichni kolem se vzájemně podváděj v týhle pitomý hře na budoucnost, kde láska neplatí. Tenhle svět už je stejně dávno mrtvej, tak co bych tu dělal." Zima hrozně unavuje, vysiluje, ničí. Zkouší nás a jen ti nejvytrvalejší se dožijí teplých dní nového ročního období. Jsem vyčerpaná. Napadá mne, že skončím stejně jako všichni, jimiž ostatní pohrdají a odsuzují jejich jména na náhrobcích proto, že prý byli příliš zbabělí. Myslím na to neustále, protože se nemůžu hnout z místa a ochromena strachem z budoucnosti mi hlavou proudí miliony myšlenek, zatímco převládá jediná otázka.

Přijde dřív jaro nebo ho už nikdy nespatřím?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Maky Maky | Web | 8. února 2013 v 7:25 | Reagovat

Spatříš jaro ^^
Já se na něj taky moc těším. Nakonec vždycky příjde jaro, léto... ale stejně tak vždycky příjde podzim a nakonec zima. Ale to je vlastně jedno, když zase příjde jaro a léto, ne? ^^ Stačí jen vydržet...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama