Hra na schovávanou

27. května 2013 v 22:15 | Subdued fox |  Bylo nebylo
Kam jsi zmizelo, Slunce. Proč se neukážeš. Chybíš mi, mám ráda, když se mi o vlasy lámou tvé paprsky jako prsty nedopatřením zpřerážené rychlým zasunutím těžkých, rzí poznamenaných kovových šuplíků od starých psacích stolů. I kytkám scházíš. Zbaběle se schováváš za nepranými mraky a očekáváš, že nad tím jen nezúčastněně mávnu rukou jako otec, když mne máma s žhnoucíma očima udala a řekla mu, že jsem se pokusila o sebevraždu. Já vím, že je ti jasné, proč ti to vyčítám. Cítím tvůj pobavený úsměv zatlačený do peřin z kondenzované páry. Já vím, že ti závidím, ty proradná rozpínající se hvězdo. Ale kdo by ne, kdo by nechtěl mít kupu neprůstřelných oblak, za níž by se daly alespoň zdánlivě navždy schovat čerstvé jizvy. Kamenné tváře jsou naše oblaka a i skrz ně občas prosvitne záře našeho žalu. V očích se nám zatřpytí pichlavé hvězdy a aspoň na chvíli se dotkneme země konečky prstů u nohou jako infikované baleríny s lehkostí tanečních krůčků víl s bílým práškem pod nosem, které častokrát nacházíme v sebelítostivém rozpoložení ležet ve škarpách polomrtvé. Na zemi si necháme z očí sesbírat všechny ty hvězdy a ruku v ruce se svými milovanými zůstaneme ležet na nocí obestřených loukách, zíraje mlčky do mraků.
Řekni mi Slunce, zapadáš ty vůbec za ten ohromný kopec před naším domem, jakmile jsi zakryté za paravan mraků? Připravuješ hvězdné nebe a místo hvězd sázíš do obzoru nášlapné miny, kdyby náhodou chtěli přiletět cherubíni, pověz, že je to tak. Masturbuješ nad černobílou fotkou Měsíce. Podvazky jsou hrozně sexy. Já vím, Slunce. Kolik nekonečných hodin jsem strávila schováváním se před tebou, než jsem pochopila, že bez tebe nemůžu existovat? Pamatuješ na mou černou patku, Slunce, a směješ se mi. Jenže jsi to ty kdo teď emaří. Už to není jenom o mě a o mé paralýze ve světě siluet. Už nejsem jen osobnost v odrazu za zrcadlem, krvácející vosk jako parafínová vzpomínka na mrtvé osobnosti, které si prostřídaly mé tělo jako žolíka, který se teď houpe na oprátce ze saténové stuhy a oči obrací v sloup, snažíce naposledy zahládnout tvůj zlomyslný úsměv. Kde jsi, Slunce. Podej mi ruku a spal mne dřív, než mráz mých sebestředných a sobeckých pochybností o sobě samotné. Znič mne dřív, než to udělá Měsíc.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Creepy cake Creepy cake | Web | 27. května 2013 v 22:23 | Reagovat

nemůžu se dočkat, až budeš na střední, budeš psát vynikající slohy a lidi z toho zezelenaj ksichty
haháh

bejt emo bylo fajn

všichni tě nesnášeli

moment,  a jakej je to teď rozdíl?

2 Megynkah Megynkah | Web | 28. května 2013 v 14:18 | Reagovat

V duši jsem emo asi stále ... ale tak nějak jsem se přizpůsobila dnešní době ... škoda ...

3 Otrávená bábovka Otrávená bábovka | Web | 30. května 2013 v 21:35 | Reagovat

mimochodem, tohle má být náhražka mý duše, pokud si vzpomínáš..♥

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama