Horečka

29. března 2015 v 4:36 | Nancy |  Bylo nebylo
Dotek zimnice bolí kůži, rozdírá jí pařáty, ale když se podíváš, nekrvácíš. Spánek střídá nespavost, hlasy se rozeznívají a utichají, minulost je otevřená rána a nechce se, svině, zahojit. Tak dlouho jsem ignorovala, až zhnisala a teď odporně smrdí pachem zahnívající mrtvoly zvířete u dálnice.
Často se ocitám na mýtinách, na které skrz koruny stromů z nebes stéká světlo. Stéká po kmenech dolů k zemi, pramínky světla s sebou berou barvu kůry a mísí se s barvou trávy, země, květin, kapek vody. Krůpěje odstínů se mísí dohromady. Mé bolavé oči sledují výjev měnící se ve špinavé kaluže barev tak hrozných jaké má otupující únava po hádce. Najednou jako by bylo všechno zmařeno. Jste v parádní blyštivé beznadějné odpadní zátoce. Jako byste se doznali k něčemu strašnému a trýznivému, co vám už víc jak rok nedává spát a ten dotyčný, ten jediný, komu jste se to báli říct a který vám vždycky uměl poradit, vám řekne, že neví, jak vám má pomoci.
Opona se stahuje, je těžká prachem a dialogy lidí, kteří už dávno nejsou mezi přeživšími. Já a všechno kolem zabředlo do organického hnusu a špíny, snad jako trest a rozhřešení zároveň. Tak dlouho jste si říkali, že to sami zvládnete, pak přijdete na to, že nezvládnete, ponížíte se, přiznáte se a všechny vaše nejhorší strachy, vaše temné noční běsy se naplní. No, je to s tebou těžký, Anežko, ty si žiješ snad pět životů najednou.
Najednou se i slunečné ráno mění v deštivý zimní podvečer a vaši hlavu opíjí těžký bouřkový vzduch s nádechem nějakého ustrašeného, neurotického lučního kvítí. V myšlenkách cestuju časem, připadám si trávená žaludkem naplněným nemrznoucí směsí. A stále, stále není noc připravená dospět v den, zestárnout ve večer, zemřít a znovuzrodit se v úplně jiný noční čas, s jinou tváří a hlasem, i vůní a rytmem tepoucího srdce.
Příliv. Světlo se změnilo v temnou hladinu špinavé vody od akvarelových barev, kterou věčně nechávám na stole stát na místě, kde se může co nejsnadněji rozlít. Odráží černotu nebe klenoucího se nad kočičími hlavami dlážděnou silnicí, jejímž prostředkem se ubírám neublížená, lehce ojíněná smutky a zmarem, jako bych byla jen svůj stín plazící se za mými zády.
A v hlavě mi zní, že už možná nevěřím, že nevěřím v lidská slova útěchy, nejistých plánů a kamenné podpory, protože se mění v prach, který se zadírá do očí a mým milovaným bere na vážnosti, zatímco se smutně usmívám a v duchu v sobě nechávám krvácet zbytky naděje, že mi podá pomocnou ruku ještě někdo jiný kromě mě. Hladina odrážející hvězdy. Ne, nehty. Možná lupy. Možná je to noční nebe jen jeden velký kaz. Už nemám ani sílu čehokoliv se bát. Nebo o cokoliv. A ještě v poledne to nebe bylo bílé. Nebo snad nebylo, ach bože. Už znovu nemám sílu. Znovu se probouzím.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 punksprincess punksprincess | 29. března 2015 v 18:03 | Reagovat

Nádherně píšeš a máš kurva talent O_O

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama