Promluva v dešti

10. května 2015 v 0:13 | Nancy |  Bylo nebylo
Bosýma nohama okusila mokrou zem. Poklekla mezi tmavě zelené rostlinky, které z mokré hlíny vykukovaly asi s takovou odvahou, s jakou vystupují šikanovaní šprti v konfrontaci s agresorem. S tváří pokreslenou oranžovým světlem lampy a černými maskovacími šmouhami větví do úst vložila cigaretu. Škrtnutí vyšlehlo do tmy plamen a ona cítila, jak jí dým vysušuje zevnitř. "Zase se o tebe pokoušelo peklo, Anežko?" zašeptal její odraz v kaluži, který se velmi zamyšleně díval kamsi mimo svět známý skutečným, bariérami reality omezeným bytostem. Nebylo proč hrát si na nevědomost a snažit se sama před sebou cokoliv zamlouvat. Vždyť její apatický zjev hovořil za vše už od pátku. Oblečená jen do špinavého volného trika, s vlasy mastnými a zašmodrchanými do neupraveného culíku, s krví podlitýma očima unaveně mžourajícíma do rozostřeného večera mohla přesvědčivě lhát komukoliv jinému, jen ne sobě. Neměla sílu si namlouvat veselé zářící hvězdné galaxie o tom, že není na všechno sama. Věděla, že je s vesmírem, jistě, že má hlavu plnou jeho energie, ale tenhle večer prostě neměla sílu na nic. Neměla sílu tahat svoje tělo, neměla sílu se usmívat, neměla sílu spát. Byla tak vyčerpaná nikam nevedoucím volnem a představou nikam nevedoucí školy, že neřekla nic, než: "Hm." Vzduch byl stále plný ozonu a vody, cigaretový dým plaval tou zahuštěnou atmosférou noci a všichni, kdo byli vzhůru, věděli, že nebylo místo pro emoce. "Takové přeci květnové noci jsou, to moc dobře víš, nežiješ přece poprvé," povzdechnul si odraz a otráveně se zadíval na svou dvojnici. "Já vím, ale na tom nezáleží. Pokaždé je to stejné jinak. Nechci porozumět, nepotřebuju ani, aby někdo porozuměl mně. Chtěla bych mít jistotu, že mám ve chvílích hlubokého utrpení a zármutku možnost mlčet a ten druhý pochopí, nebude se ptát, jen mě obejme a rozdělí se o svůj klid. Chtěla bych mít pocit, že je to všechno v pořádku, protože je se mnou někdo, kdo nejen přijme s pokorou můj niterní ráj, ale kdo také statečně ustojí mé peklo," odpovědělo chladem roztřesené tělo s pachem cigaret v každém výdechu. Na nervozitou, depresí a potem slepené vlasy dopadal déšť, který voněl líp než všechny ubohé francouzské parfémy. Smýval všechno zraněné a ublížené z těla i duše. Čistil. A léčil. "V takových chvílích nemůžeš nic, než dýchat. Pravidelně se nadechovat a vydechovat, to je nejsilnější zaklínadlo, kterým můžeš pozvat klid do svého zimomřivého, ustrašeného srdce lišky, jež si samolibě myslí kterak nevyzrála nad světem," řekl odraz a něžně se pousmál sám pro své potěšení.
Věděl, že to, co zmoklé sedělo v zahradě, nebylo samo a nikdy nebude. Odraz cítil, že se květen přetváří a plní spáry emočně vyprahlé niterní země, z níž rostou překrásné květiny. Věděl, že už nebude hůř. "A příště si vezmi boty," řekl a s hranou pobavenou arogancí v hlase doplnil: "V tom bahně se takhle určitě nastydneš."

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lyr. Lyr. | Web | 10. května 2015 v 11:50 | Reagovat

Tohle je překrásné...

2 Ta mrtvá Ta mrtvá | Web | 12. května 2015 v 5:20 | Reagovat

Krásnej blog

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama