Výkvět všeho, co dosud nebylo víc než nic

3. května 2015 v 1:30 | Anežka
Pustopustá krajina srdeční čakry. Tak dlouho o sobě nedávala vědět, zela prázdnotou a hnila. Neúrodná půda. Majestát nicoty kdesi hluboko uprostřed hrudi. Spokojeně jsem zapomínala na všechny emoce, na všechny prožitky, když tu jsem najednou pocítila něco tak známého a přesto na míle vzdálenému čemukoliv, co jsem dosud zažila, že jsem se musela zastavit a poníženě pokleknout na pevnou zem, abych neztratila vědomí. Rozdýchávala jsem příliv euforie jako poraněné zvíře, které si uvědomuje nepochopitelný zásah kulky a horkou krev řinoucí se z rány.
Cítila jsem, jako by ve mně zuřila šíleně agresivní bouře, která minutu za minutou nabývala většího klidu, až nakonec jen laskavě svlažovala každou píď vyprahlé země mé zahrady žíznící po citu. Během chvíle ve mně proběhl růst. Během okamžiku jsem se dokázala nadechnout, zvednout se a krok za krokem znovu a znovu cítit stahy hrdě tlukoucího srdce, rozhánějící životodárnou mízu po celém podchlazeném těle. Uvnitř mě se stalo něco děsivě krásného; něco, co odemklo staré dveře na minulostí ztemnělou půdu, která do sebe lačně nasála všechen čerstvý vzduch a denní světlo přítomnosti. Náhle ve mně rozkvetly houževnaté květiny, jejichž listy těžkly pod kapkami deště. Květiny tak krásné a obyčejné, květiny v takovém počtu, že jsem měla pocit jako by se zákonitě musely lavinovitě vyvalit skrz moje tělo na chodník a dočista tak zaplavit lidi kolem mě nezúčastněně postávající.
Cítila jsem se tak naživu, že mě to rvalo na kusy, chtěla jsem se smát, křičet a brečet, ale ohromená tou neznámou sílou jsem se nezmohla na víc než tupé zírání do prázdna a shrbená záda. Byla jsem fascinovaná jako dítě pálící za pomocí lupy bezbranného brouka s metalickými krovkami. Hlava se mi kuželovitě otevřela do vesmíru a já mám až do teď pocit, jako bych mohla dýchat, usmívat se a milovat za celý širý svět, jehož mám tu čest být součástí.
Mám miliony přání, která se jistě brzy stanou skutečností a udělají jiskrnou radost lidem okolo mě. Mám tolik síly, že musím natolik žít a smát se, hladit a líbat jen, abych samým štěstím a vděčností nezešílela. Je květen, mlhy polévají města mléčnou slepotou, jsou pudinkově husté a obyvatelé jsou opilí náročnou nádherou světa. Všechno je tak dokonalé. Všechno je přesně tak, jak to má být.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama