Hvězdný prach

11. července 2015 v 14:54 | Nancy |  Bylo nebylo
Všechno to vidím, čitelně a ostře. Je to tady, blahodárný okamžik přijímání a poznávání. Něžným pohybem lámu kosti na omak pružného stonku kopretiny, jediné kopretiny, která dlouhé dny a noci rostla z praskliny v asfaltovém poli jednoho z parkovišť, na kterých za úplňku tančí víly a každý jejich krok za sebou zanechává krvavou skvrnu z otevřených ran na slonovinových chodidlech. Přízemní hvězdy a jejich lesk, realita rozbitého skla na člověkem vytvořeném nebi uhlazených nerovností.
Kdepak, tady už nejde kam jinam jít. Už není kam utéct. Podzemní, zamlčované, hluboko ve mně zakopané peklo přijalo pozvání a vydalo se na dlouhou cestu z nitra. Putovalo kamenným podložím a naprosto neúrodnou lojovitou zeminou tak dlouho, až narazilo na asfalt, který se rozšklebil do Šklíbova úsměvu, z nějž vyrazila nádherná něžná květina. Utrhla jsem kopretinu a sleduju, jak vadne. Milion dalších květin v mé hlavě roste pohnutkou jednoho jediného zániku. Jako když někdo spolknutý spolu s vámi v jícnu noci křísne zapalovačem a vy na zlomek vteřiny spatříte jeho tvář políbenou planoucím světlem. Je to nekonečný okamžik. I když je znovu tma, vaše oči si ještě nezvykly a stále vám ukazují tu zvláštní, úplně jinou tvář než kterou si pamatujete ze dne. Cvak.
Jediný způsob, jak se zbavit vlastního pekla, je přijmout ho. Usedám na sluncem vyhřátý povrch asfaltem udušené země s umírající květinou v ruce. Městská obora zeleně zářících lamp, symfonie zrnící elektřiny protékající vzduchem a já, středobod vesmíru, cestovatel věčností. Ta květina už nikdy znovu nepřijme sílu slunečního svitu, ví to. A přece je pořád tak krásná.
Kdepak, je vidět, že jí smrt neděsí. Zná svět, který nezná význam slova smrt. Tohle všechno vzniklo z lásky, šeptají andělé v mé hlavě, když se s očima plnýma dětského nadšení dívám do ubíhající krajiny košatých stromů a houževnaté trávy. I ty a všichni kolem tebe. Všichni jste v dokonalém bezpečí, chráněni laskavou hřejivou náručí vesmíru. Vzájemně se k sobě tiskneme a já, s hlavou důvěřivě přimknutou k jeho hrudi, slyším tlukot srdce ve zrodu i zániku, rozumím řeči hvězd, jejichž svit je náhle prodchnut něčím podivně organickým a známým, chápu smysl života a vím, že je bezpečné cítit to podivné purpurové harmonické propojení se vším, co je kolem mě. Naše duše i těla spočívají v permanentním objetí.
Je to jako dávná vzpomínka z let, kdy jsem jako malý ničemný uzlíček usínala v matčině náručí a nebylo nic, než hřejivé pulzující bezpečí, zapikané v klidném tlukotu jejího srdce. Sedím na parkovišti, ale… tančím a kolem sebe vířím hvězdný prach. Tančím společně s vílami v luminujícím pastelovém oparu a naše vlasy zpomaleně povlávají v bezvětří. Ladnými pohyby dlouhých prstů hladíme jemně setkanou pavučinu vzduchu, po níž se naše vibrace odesílají do světa jako internetová poselství.
Teď je všechno v pořádku přesně tak, jako každé jiné teď. Jedna květina uvadla a milion jiných začalo klíčit a kvést. Jsem tak šťastná.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mischelle Mischelle | Web | 11. července 2015 v 19:05 | Reagovat

hezký článek :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama