rada č. 238

2. července 2015 v 2:27 |  Bylo nebylo
Letní noc. Podivný čas. Nad temným městem pronikavě září úplněk. Je mi trochu na omdlení a na nebi není jediná hvězda. Tma pohltila všechny zvuky.
Údolí je neslyšné a chladné, brzy usnulo unavené agresivitou horka, které sužovalo den. Studený nehybný vzduch mě hladí po šíji, je jako nádherný drak zachránce z hlubin průzračných vod, vyskytující se jen v momentech nejvyšší potřeby. Je dočista vymyšlený a přece cítím, jak se mi lascivně obtáčí kolem hrudi a šeptá to své: "Spi," přesně tak, jako to dělal minulý rok. Jen povadlá kytice růžových růží připomíná neaktuální skutečnost dne, který se nějak odehrál, aniž by potřeboval mé přičinění.
Adolescentní apatie. Princeznovské odevzdání na vrcholu tařicí porostlé skály. Pád. Rozčeřená hladina labské řeky, vlnky tříští nebe, hrdě se klenoucí nad tím, nad čím bolestně zavírám oči. Před čím se schovávám ve svém dlouho neobývaném pokoji.
Kam zmizelo deset měsíců pravidelného režimu, zrodu, vývinu a smrti. Proč znovu usínám vyčerpaná a rozervaná, proč se znovu cítím jako strom uprostřed pole, nad nímž zuří neovladatelný vztek bouře. Nejsem neklidná, přišla jsem o všechen svůj strach v průběhu let, kdy mi nad korunou zuřily horší bouřky. Jen v ničem nevidím smysl. Mám všechno, co jsem si kdy tolik přála, o čem jsem snila, mám se tak nádherně, že by z toho jiní blahem plakali a děkovali bohu za to, že mohou umírat se zázračným vědomím, čeho byli na okamžik života svědky. Není to můj nevděk. Palčivý pocit nespokojenosti ve mně probouzí minulost. O to nikdo nestál.
Usmívám se a mluvím o všeobjímající dokonalosti světa, zatímco unavenýma očima mžourám někam mimo svět a přemýšlím o zdraví a hořké žluči, kterou se krmíme, kdykoliv o sobě pochybujeme. Jsem uzavřená v těle, které je trýzněno a týráno jako nechtěné kotě a nemůžu nic dělat, protože nevím, nevím, nevím!, jak to týrání zastavit. Mluvím a všechno je stále v nejlepším pořádku, moje slova hýří barvami, vůněmi a sny, motivací a láskou. To ale nic nemění na tom, že jsem zabředla do smutku. Stále se snažím vybavit si, proč že jsem to byla tak šťastná. Proč jsme se cítila být tak v bezpečí, milovaná a potřebná. Kde že to jsem a co jsem zač. Proč jsem někde, kde je mi hrozně. Proč jsem někde, kde se cítím být sama. Kéž bych jen mohla mluvit o všem, co se děje, zatímco bych si byla jistá, že tím někoho nezklamu. Kéž by mi někdo pomohl. Letní noc. Jaký strašlivý, příšerný, ohyzdný čas pekla. Moje kůže se vytahuje, kane k zemi v ohromných táhlých kapkách vosku, jsem -

Žena nebo dívka běží v bílých šatech po louce, která je porostlá vysokou trávou a lučním kvítím. Kdyby zpomalila, jednotlivá stébla se jí obtočí kolem hubených kotníků, stáhnou jí k zemi a prorostou jejími póry. Běží k lesu, který vypadá hustě a nepřátelsky, včas ale změní směr a běží podél něj. Přestože je sotva půl dvanácté dopoledne, na nebi už pastelově zaniká den a vynořují se první hvězdy. Stmívá se rychle, vteřinu za vteřinou je cítit dech noci s větší intenzitou, zachvívám se hrůzou toho pocitu nepříjemné společnosti. Sedím ve vlaku na cestě do Liberce a usínám. Poslední záchvěv bílé sukně a -


- tak vyčerpaná. Kdy tohle skončí.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama