Všude dobře, jen ne doma

4. července 2015 v 2:30 |  Bylo nebylo
Jako bych byla ohromná prázdná síň, jejíž stěny pokrývají velká, do zlatých rámů vložená křišťálová zrcadla nedozírné ceny. Taková velká opuštěná taneční místnost, v níž možná kdysi s labutím půvabem zapomínaly baletky na to, že vlastně hrozně trpí. A pak jednou ráno všechna zrcadla spadnou na zem a roztříští se. Zastavuju čas mávnutím ruky. Děje se něco strašného, ale ne zbytečného. Všechno to má nějaký účel, střepy do sebe zapadají a vytváří odpověď. Do teď ve vzduchu poletuje prach a mikroskopicky malé částečky reflexního skla. Kde že to jsme a kam spějeme. S masopustními maskami na obličejích hledáme klíč od zámku vlastního srdce. Už nejsme to, za co jsme se považovali. Už nejsme ani vlastní pózy.


Seděla jsem na posteli. Nebo ležela, na tom asi nezáleží. Necítila jsem se dobře, ale vlastně mi to bylo jedno. Poslouchala jsem linkiny a skrz bílé závěsy bylo zřejmé, že se konečně stmívá. V puse se mi sliny měnily ve slizké lepidlo, které chutnalo jako cigarety. A krev. Vybavuje se mi spousta vzpomínek. Malé retrospektivní lístečky vyvržené z ohnivého poháru pátečního dne. Sklep a zatuchlina, taky úzké, ale ostré paprsky slunečního světla, podlamující se nohy zakopávající o každý schod, šaty tak zvláštní a lehké jako by byly utkané z pavučin. Brečela jsem? Jsem ten nejhorší možný člověk, který se vetřel do mého jinak klidného a mírně depresivního života. Ne, nejsem nepřítel. Jsem učitel. Jsem vrah, díky kterému se naučím odpouštět. Jsem lhář, jehož prostřednictvím si začínám uvědomovat pravdu a bezprostředně si jí vážit. Jsem neduživé děvče, které touží po zdraví. Kde to jsem. Klopýtám po schodech vzhůru a cestou míjím hnijící zbytky ulovených a pohozených myší. Černé brýle mi ukradly oči a balené cigarety vzaly dech. Pořád slyším, jak mi říká, že jsem dokonalá. V lednici je zbytek bílého vína a nějakého podivného sójového pití v tetra paku. Hoj, má panenko, tu jsem již! Je čtvrt na tři ráno a kola korodujících vagónů skřípají o železniční trať. Vdechuju rozvířenou drť skleněného písku a ztěžklá víčka zužují výhled na mé krátké tlusté prsty potažené suchou kůží. Těším se na déšť, který smyje prach z okenních parapetů a potrhaných bílých vlajek našich srdcí. Všechno bude zase v pořádku. Zachráním se.



 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Kateřina Kateřina | Web | 4. července 2015 v 12:33 | Reagovat

Asi uznáš, že se na takový text špatně reaguje... ale musím říct, že to dostalo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama