Květinové pohřebiště

19. srpna 2015 v 14:49 | Nancy |  Bylo nebylo
Z nebezpečné blízkosti hledím do otevřené hlubiny. Jsem moc daleko od mateřských obav o mou bezpečnost, v tuhle chvíli už není žádný projev citu tak samozřejmý jako v době, kdy jsme se poklidně ukrývali v dělohách a nemysleli na nic než na všudypřítomné bezpečí teplé placenty a jiných víceméně nechutných, ale nutných věcí. Dnes, stejně jako jiné dny, které se plíživě blíží po proudu času jako nezachytitelní neslyšní indiáni, je nad slunce jasné, že je zbytečné čekat na hvězdy. Mám v sobě kráter, protože jsem vy. Jsem vydolovaná skála, jejíž vrchol maže sametový smog barvy rozježděného roztátého sněhu, který se ke konci ledna líně povaluje u dálnic.
Děje se to ve chvílích, když už není kam jinam jít. Bílé slepé nebe musí spadnout k zemi, abych si uvědomila, že v mé cestě nemůžu pokračovat jinak než stezkami, které vedou dovnitř mě. Zaklínadly odemykám zadní vrátka a s očima plnýma pavučin a prachu vstupuji do neprudšího ohně květinových pohřebišť. Jsem poutník a moje kroky skřípají o rozdrcená sklíčka posvátné cesty přetínající světy, do nichž jsem doufala, že už nikdy nevstoupím.
Světy suchých a přesto blátivých odpolední, slunečných večerů, temných deštivých nocí plných něžného třpytu ševelících kapek vody. Světy bolavých narůžovělých ran, které se marně snaží zahojit zanícené vědomí nočních eskapád. Jsem dítě naklánějící se do černoty studny odpovídající na ozvěny, o níž jsem četla v době malých nemocí a vydýchaného vzduchu pokojové teploty, s pocitem provinění za další den, který jsem nestrávila ve škole. Četla jsem o ní někde v místech svého srdce, které nemůžete najít na žádné mapě. Nemůžete hledat prstem, nemůžete si nic naplánovat dopředu tak snadno, jako svou smrt.
Nad hlavou se mi klene zhaslé nebe korun stromů, jejichž lesklé, na omak drsné kmeny mě utiskují. Podivné místo plné světla, které zavírá oči, je temné a konejšící jako promluva s ďáblem. Kůra má barvy olejových skvrn na mokrém asfaltu a stromy jsou tak blízko u sebe, že není možné se o ně neodřít a nekrvácet.
Tahle část ráje se podobá peklu a je moc čerstvá než aby se jí dalo bez úhony projít. Jsem vyčerpaná. Když se dívám za záda do minulosti svých kroků, vidím v kůře cáry své opaliskující kůže zářit jako vzpomínky na rozbřesk, zatímco dolů k zemi poseté jehličím stéká rudá krev, jejíž vůní načichl noční vzduch.
Odněkud vane ledový vítr, pod jehož doteky se šíře kmenů zmenšuje. Vůně mé krve se podobá vůni verben, vítr jí na hřbetě roznáší, infikuje smolný les. Bestie větří. Kolem mě se tvoří čím dál víc místa, usedám na pichlavou zem hlazená chladivým zčeřeným vzduchem a hlavu zakláním pod tíhou myšlenek celého vesmíru. Všechno je v pořádku, slyším se říkat, aniž bych pohnula rty. Z nebe se jako sněhové vločky snášejí hvězdy, padají mi do vlasů, do mechu a mezi kořeny tvoří cestu, která mě vyvede z lesa. Bestie přicházejí.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama