Mlhavá vzpomínka, 01:25

8. listopadu 2015 v 1:26 | Nancy |  Bylo nebylo

"Je to už dlouho, co jsme si nepovídali." Hlas, který voní jako bezinky a má modro fialovou ochranitelskou barvu; takovou, jakou má aura archanděla Ariela, anděla elementu země a vzduchu.

Má pravdu. Ale dorozumívali jsme se, jen ne slovy.

Prohrábnu si svoje mastné vlasy stažené dost nedbale na to, abych je už nikdy nerozpustila a potichu si vzdychnu do prázdna. Je pár minut po půlnoci. Čas, kdy se město topí ve svém vlastním odrazu na mokré hladině asfaltových cest, které lemují nahrbené, deprimované, ale stále velmi důstojně vypadající vrby. Na oslavu další přežité soboty v rukou třímám jointa a snažím se nemyslet na to, že už je několikátý za dnešní den, snažím se jen tak souznít s klidem toho organizovaného chaosu, který tančí na de mnou a v šifrách se dorozumívá s rozpustilými hvězdokupami, jejichž nosíky jsou zdvižené vysoko, převysoko nad obzor.

"Nesmíš bejt na sebe tak tvrdá, děvčátko, jsi přece vzácná jako všechno, co kolem tebe roste, co kolem tebe opadává a hyne. Není to nic tragickýho. Jmenuje se to život a rozhodně jsi ho nedostala jenom tak. Rozuměj, jako třeba rakovinu nebo barbínu k narozeninám. Je to jen život, přihodilo se to dost lidem. Však víš. Všichni ti, co tě obcházejí a odvracejí pohled. I ti, se kterými se hlasitě bavíš v mlze a kůži ti spaluje vlhký ledový vzduch, který je specifický pro Ústí - je to takovej ten dračí dech labského údolí. Všichni lidi žijí, všechny duše září ze středu vašich hrudníků a pronikají vzduchem do jiných dimenzí, prolínají se v několika časových pásmech, ví naprosto přesně, co je jejich úkolem a vědí, jak ho naplnit. Poslouchej své srdce a duši, která skrz něj promlouvá..."

Tohle dělá pořád. Vždycky se objeví jako by nic a mluví tak dlouho, dokud se nerozední. Počítám, že to dnes bude rozvleklá noc. Zima je teprve krátce, ale rozednívá se skutečně až kolem půl osmé ráno.

"Ty mě neposloucháš," řekl ten hlas a já se zatvářila dotčeně v naději, že to uhraju v roli oběti. "Říkám ti životní pravdy, radím ti a ty mě sprostě neposloucháš? Krucinál, dej mi to brko a chvíli mě poslouchej, ať tady zase neskejsnu až do rána. Noci jsou moc dlouhý a já bych se tak dlouho nevydržel dívat na ty tvoje depresí umaštěný vlasy, se kterejma bys možná vynikala v grunge éře, ale teď vypadáš prostě jen jako nemocnej feťák. To ne, holka, já jsem posel zpráv, já nejsem psycholog, kterej je za to, že se dívá na deprimovaný lidi, placenej."

Podala jsem mu brko, vložila jsem mu ho mezi jeho perleťové rty a jedním křísnutím zapálila jeho konec, který se tím teplem zatetelil a celý se rozzářil tou ctí, že je ono vyvolené brčko, které má být vykouřeno nejvyšším. Mlčky jsem zapalovač schovala do kapsy a dlouze se na něj zadívala.

"Chci prostě jen říct," řekl tiše po tom, co vydechl oblak stříbrného kouře, přijímajícího okolní tmu, "že bude nejlepší, když necháš svoje srdce otevřený. Už teď víš, co máš dělat. Je jedno, jak to bude probíhat, to není tvoje věc, proto nad tím nepřemýšlej. Pokud nad tím nebudeš uvažovat, nebudeš vymýšlet katastrofický scénáře a všechno půjde podle plánu vesmíru - totiž naprosto nelogickou, ale jednodušší a o poznání bohatší cestou, než jakou bys ty kdy mohla vymyslet. Už teď máš všechno, co potřebuješ a víš, co musíš dělat, abys naplnila svoje poslání. A byla skutečně šťastná, zdravá a milovaná."
Na chvíli se odmlčel, přerušovaně tahal pálící se trávu do plic a labužnicky vydechoval kouř, zatímco se vpíjel ohromnýma očima do zpěněné řeky, pomlaskávající o břeh. "To brko bylo hnusný, ale děkuju. Zase přijdu, až budeš potřebovat připomenout to, co víš už od stvoření světa, ale tak rychle na to zapomínáš. Všichni lidi jste stejný, všichni neradi žehlíte, neuklízíte po svejch starejch psech a zapomínáte otevírat srdce," povzdychl si nafialovělý hlas a promnul si ospalé prokrvené oči.
Tohle je naprosto normální, vždycky přijde a odejde zkouřenej. Asi je to tak lepší. "Někam si to napiš, třeba do snů, abys na to nezapomínala," šeptl mi do ucha po tom, co se trochu nejistě zvedl z podřepu a urovnal si zmačkané oblečení.

Nikdy nemá trávu, ale aspoň jsem chvíli nemusela mluvit.

"Vždycky jsem s tebou, vždycky víš, co máš dělat. Tohle není první život, kdy se ti tohle snažím vštěpit do mozku. Snažím se vás po smrti probouzet, rozlepuji vám studená víčka, pod kterými mrtvě zejí vysušené oční bulvy. Snažím se rozfoukat tu mlhu sladké amnézie. Vítejte zpátky. Život je nová, naprosto dokonalá a neustále se zdokonalující forma smrti. Pamatuješ?"

Řeka se třpytí pod závojem mléčné mlhy, táhnoucí se z nebes po kopcích dolů až k mým zeleno bílým nohám. Družička s mániemi podzimních nocí.

"Já vím, že si to pamatuješ," sykl a dal mi zezadu pohlavek, až jsem se lekla, že spadnu do vody. "Měla bys jít spát, ta tráva nebude působit dlouho. Nemůžeš ztrácet čas. Dneska to bylo o fous."

No jasně. Ty nový prášky. Už si vzpomínám.

Zakroutil hlavou a unaveně si povzdechl až odněkud ze dna jeho plic. Mlha se vlnila ve světlech lamp kolem železnice. Akáty nešuměly, ty stromy zahodily listí s pocitem nejvyšší marnosti. To ten nekonečný koloběh. Stromy si to pamatují. Stromy i mlhy i tmy. Pořád a pořád dokola.

"Tak dobrou noc," šeptl, pohladil mě po vlasech na tom místě, kam mě uhodil a potichu odešel pryč, plavnými dlouhými kroky někoho, kdo už nemá z ničeho strach.

Pamatuju si všechno.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama