Pohřební radovánky

27. listopadu 2015 v 1:24 | Nancy |  Bylo nebylo

Zimní večery tak temné, že se vám při pohledu na město země vpíjí do nebes a jediné, co zůstává jako upomínka na pevninu, jsou zářící body rozmístěné tam, kde jsou silnice. A bílé, žluté, modré tečky oken v obydlených vysokých domech, které se z dálky zdají být tak nepovedené, že připomínají dětské řezáky svérázně si razící cestu skrz nejhorší místa v dásni, totiž mimo všechny ostatní zuby a pokud možno i jiným směrem.
Jsem rozverný školák, který se rozhodl schovat do bubnu pračky, aby unikl školní docházce. Ale moje alkoholická tetička jménem Strach si šla vyprat staré hadry od armády spásy a pračka mě teď přežvykuje stresem a úzkostí. Už teď ze mě na mnoha místech srčí jahodová krev, ale pořád ještě cítím, že žiju. Nebo mám alespoň pocit, že něco cítím. Občas ve snech vidím milující stíny nemilovaných lidí, které mi říkají, že je moje duše parazit, který mě přinutil uvěřit, že je symbiontem a po čase mě tak připravil o veškerou příčetnost.
Dost možná jsme sami o sebe přišli všichni, jenom se to bojíme přiznat. Příšerně se bojíme na to třeba jen pomyslet. Ten děs života a nedůtklivost těla. Pomyšlení na věčnost vás svědí a přivádí k šílenství. Život je náhle docela příjemná a vlastně vůbec ne tísnivá, ale útulná rakev. Rozkvetlý májový ráj v rozjitřených pozdravech z vašeho osobního inferna. Je to jen kapka v ropném moři marných nadějí na útěk od vykulené hrůzy reality, která křičí, ze slzných kanálků jí krůpějemi po tvářích tečou slzy brzdové kapaliny a do kůže si nehty vyrývá načervenalé půlměsíčky.
Všechna ta nádherná hojivá světla, jako je láska... to všechno tleje pohřbené do těch marných mlhavých jiter, kdy vás mrazí, třebaže se ven jenom podíváte z okna, nemusíte tam ani chodit. To, co bylo v noci, mluví vaším vyčerpaným ospalým hlasem, kterým se omlouváte lidem za to, že jste znovu neodepsali nebo nezvedli telefon. Je vlastně poměrně jedno, co řeknete a jestli je vám to skutečně líto. Je naprosto nedůležité, jestli je vám skutečně tak zle. Není příliš podstatné, že jste po kotníky zapadlí do hnoje, jež vás stahuje hlouběji a hlouběji, a rozpouští vaše končetiny trávícími kyselinami (které se, ať bulimička chce či nechce, vždycky můžou dostat nějakým způsobem do oka a pořádně jí potrestat za všechno to, co odmítla strávit). Všechno bledne v kontrastu s tím velkým sousoším vašich hříchů, které se monumentálně nasvícené staví v hlavách všech, kteří o vás třeba hrozně stojí, ale moc vám nerozumí a je pro ně tedy hrozně obtížné pochopit proč zrovna děláte to, co vám podle nich nejvíc ubližuje. Možná, že kdyby nebylo našich uzavřených bolavých klenotů zasazených do hrudníků, život by se ubíral lepším směrem. Až budu mít znovu sílu se nadechnout a nechat své srdce polámat světlo v barevné paprsky ostré jako šípy měsíčních bojovníků, povím vám, jestli to tak skutečně funguje. Život je pekelně malá rakev. Rozkošná dětská rakev z drahého kvalitního dřeva, bílá jako srst čerstvě padlého sněžného koně, bezvládně ležícího v údolí jako v popelníku zmožený nedopalek bílé camelky. A spouštím se v ní do hloubky kypré země, blíž k maličkému srdci slavíka v zemi, s očima rozšklebenýma jako otevřené rány a úsměvem zdeformovanými rty, které tma polkla a nikdo jiný je už nikdy nebude mít možnost políbit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama