Rány z milosti aneb Hřbet světa a jeho stín

23. října 2016 v 1:43 | duna |  Bylo nebylo
Stalo se. Kam duben šel a jestli se vrátí ví čert. Jsem slizké nebožátko, vyvrženo zpátky do chladné noci zlomyslnosti. V těch malých zakouřených komorách ocitám se zezačátku ve víře dobrodružství socializace, ale každý takový večer nezůstávám s očima zavřenýma, už se nebojím vidět. Poslouchám. Hučení desítek hlasů, málo málo málo modrého vzduchu a jedy, kapky lepivých jedů na mém rukávu, zbytky z jiných večerů soukají se mi póry do krevního řečiště a moje vzrušení přechází v nudu. Vždyť to všechno už dávno víš. Jsem zbabělá můra, co se vrhá do žáru pouličního osvětlení v naději, že jí to znovuzrodí (znovuzrůdí). Že to okusí, jako kdysi a ještě dřív!
Ty hyeno uvnitř mé hlavy, vylez z temna a ticha a nech mě v klidu spát. Cítím, že povyražení a nebezpečí najdu na ulicích města, v lidských tvářích a lžích a smíchu a dýmu, světlé noci, mokru, vlhku, vůni, ohni uvnitř mých plic. To všechno tou únavou. Mami, to všechno je dočasné. Limitovaná edice, plastová krabička s pocity plnými konzervačních látek - ale honem, rychle spotřebujte.
Ať už je to všechno pryč. Když ráno vstávám, zjišťuju, že jsem šla spát chvíli před úsvitem, otočím hlavu a měsíc se dívá do prázdna podkrušnohorského nebe. Už nikoho nehledá. Proč by to tak mělo být. Kde jiní ulehají čerpat, já odcházím vstříc rostoucí únavě a osamělosti. Otevřela jsem dveře do kuřárny a na stole seděla modrá sýkorka. Jen chvíle střetu a zmatek, strach, let, hned, teď leť. Na plicích mi sedí malý stín a nádechy sípu a zpívám jako meluzína mezi střechami v půlnočním snivém tichu. Zdál se mi špatnej, špatnej sen, tak volám, jestli jsi v pořádku.
Nádechy ztrouchnivělého dřeva mezi písčitými cestami. Vřesy fialové jako monokly pod očima těch mladších, kteří si neumí vyřešit problémy slovně. Excentrických. Potkávám chlapečky a poslouchám. Dávám si pozor. Není to zkouška, je to jen neutrální pozorování. Zvědavý flirt? Liščí namazaná mazanost, daleko od nory, mám prostor a čas a zájem. A tři dva jedna, chyba. Přešlap.
Jsem jeden z mnoha malých, mořem starostí opracovaných oblázků a už nemám proč si dělat v životě chaos. Ruce těch zářivých chlapeckých přetvařujících se těl okolo mě jsou špinavé hrou, kterou hrát nehodlám. Na kterou mi nezbývají síly. Nenabíjí mě ego, nemám ani špětku arogance, přiznávám, že nemůžu dál. Že nechci. Nechci být okolo nich, vás, ani v sobě. Ale skutečnost té hloubky, do níž padám, je čím hlubší, tím míň hrozivá. Koho napadá slovo rezignace, tak se mýlí. Snažím se znovu usadit ve své duši a smířit se s okolnostmi. Pořád ještě přijímám a trávím hrůzy, aniž bych je obsesivně zvracela ven s prsty krvavými, rozervanými od předních zubů. I tímhle si musíte projít, když se chcete vrátit. Jdete proti bouři za konec všeho dění a pak daleko před začátek, než jste se stali zamilovanými a naivními, vyořeněnými ze svého vlastního středu kruhu. Vláčíte s sebou zubaté šílené noční můry, zběsile se smějící a strachem zkroucené, bílé, z masa i kostí, některé mají jména. Světlo poledne prostupuje rozbitou vitráží a zdi jsou pokryté červenou, zelenou, modrou a žlutou, maličká jezírka osvětlení. Tristane.
Nebaví mě cítit cizí pot. Nebaví mě snažit se pamatovat jména lidí, kteří mě nezajímají. Chodit ven je tak zoufale zbytečné. Unavuje mě být na očích. Nudí mě pít, ale nesnáším se probouzet střízlivá. Na oko mě máte rádi, ale hlavně proto, že mám prsa, zadek a asi vypadám hloupě. Nebo možná zoufale. A koho to zajímá. Možná jsem snadnej terč, ale já po zasažení odpálím nálože. A proto ráda mizím ze scény, ráda se směju a do ksichtu lidem vypaluju to, čím jsou a ve vzteklém smutku a euforii zároveň nechávám mlhu sežrat stín mé pospíchající siluety. Karkulko, přece teď nejdeš domů. Beware of my anger, sir. Odejdi z tohohle bytu. Teď. Běž pryč. A co takhle sex?
Myslím na velké jezero a růžově hebkou vlhkost oblohy na přelomu srpna a září, na špinavou hru nevyrovnaných pitomců, na zbytečnost trávy, cigaret, cipralexů, přírody, umění, záděr, nepřijatých hovorů, akné, menstruace, hodin, práce a peněz, bolesti a náhodných opětovaných úsměvů. Nejsem tvoje máma, ty debilní zmrde, nebudu tě vychovávat. Včera jsem přespala v pekle a zdálo se mi o Marry, dívala se na mě trochu vyčítavě, ale přesto hodně laskavě. Ty její sametový ouška a strašně nepříjemnej, všudypřítomnej pach cukrovky. Tolik mi chybíš.
Teprve se vracím, z konce před začátek. Od prvních mrazů října do lednových dnů s jazyky tak ostrými, že spalovaly ubohé ostružiní podél labských břehů. Lížu si zanícené rány a přemýšlím, že se i hvězdy daly na pití, když jsou každou noc tak laškovně roztančený. Už nechci. Tristane.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama