Civilní obrana

12. listopadu 2016 v 4:12 | duna |  Bylo nebylo
Kdo naostřil vzduch do jeho nynější podoby. Schovala jsem se do podhradí a už to budou nejméně dva týdny, co ve vytahaném pyžamu a propoceném svetru všemožně podporuju rozklad.
Nedělám nic náročného, proto v noci nespím. Dny jsou stále dlouhé a světlé i bez slunce a s mraky zatarasenou oblohou. Máma se vrací brzy z práce, ahoj!, zavolá a pes utíká po schodech dolů a drápy cvakají o nalakované dřevěné schody. Kolik hodin se mi zdají sny o desítkách tváří. Ship graveyard.
Zapaluju dlouhé bílé kostelní svíčky, do truhlíků s posledními zbytky zimou a mrazem zkroucených rostlinek sázím červené a žluté hřbitovní lucerničky a prolévám se horkou vodou v naději, že se mi v křečích potrhají střeva a všechno bude dobré. Chlapec mé krve, naše životy se proplétají, opatrně se dotýkáme větvemi, čekáme na vítr, snad aby prohnal mlhy a tmy jako zlý vlčák.
Dnes jsem po dlouhé době znovu kreslila. Cítím, jak se ta věc, co mi sedí zasmušile na krku, veškerému výtvarnu brání a vzdychá, je v ní jen velká tma, ve které bzučivě září nápis JSI ZBYTEČNÁ, TAK UŽ TO VZDEJ. Bzz - zz. Přitom si to, mám pocit, o sobě už nemyslím. Nemyslím si o sobě vůbec nic. Ani o světě.
Nemám pocit vlastní existence, jen svých povinností, které z nějakého naprosto iracionálního důvodu nejsem schopná plnit a žít jako ostatní pochybní pískovcoví tvorové. Za černým oknem bliká do lucerny schovaný plamínek, ze kterého nemám radost. Kůže na rukou je podobná dračím šupinám, prsty jsou vyschlé a prochladlé. Špatně se mi čte, neposlouchám hudbu. Jsem úzkostlivá neuróza. Potřebovala bych pořádnou spalující horečku. Abych se vyplavila z koryt mých pórů jako Labe na začátku jara. Abych se bála a bylo mi strašlivě. Abych si vážila světa.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama