Restart

20. února 2017 v 0:52 | duna |  Bylo nebylo
Už mi není osm, jedenáct, dokonce ani patnáct let, abych měla ten krásný druh hravých depresí, v nichž se patos vyjímal a sračka se na sračce blyštila a svítila jako korálové útesy. Po ulicích chodím s úsměvem, po nocích se snažím v mikro spánku rychle probudit a vylézt ven z těla jako z příliš horký vany. I tak může vypadat svět čerstvě zamilovaného člověka. Ne, že by se od toho cokoli z jmenovaných věcí odvíjelo, to vůbec ne. Veškeré moje emoce jsou tiché a neklidné spolucestující s až podivně velkými kufry. Vy se snad někam stěhujete? Kam máte namířeno, vždyť už je skoro tma a venku, panečku, tam je vám taková kosa, že bys ani psa nevyhnal! Vracím se zpátky.
Rozklad. Stín navléká na vlasec všechna korálkově odporná slova a je docela jedno, že tu není moc světla, protože nemá oči, které by si mohl zkazit. Žumpa. Hniloba. Plíseň. Zkrátka všechno, co vás napadne, když se moc dlouho díváte do zrcadla a jste více či méně vnitřně nevyrovnaní, dlouho nic nedělající pitomci. S takovým náhrdelníkem cítíte skutečně smrdět vlastní kůži. Mastnota. Odhrň mi vlasy a buď nablízku mým tepnám. Hnis. Pohybuj se po stěnách, lámej se v rozích a plaz po chodnících, hlavně mi buď v patách, jsou tam totiž nervy, co vedou až do mozku.

Moje nemoc se dle mého potichoučku vytrácí, injekce mi pomohly. Bohužel jsem nedlouho potom onemocněla další neplechou a i po svědomité medikaci jsem na tom bledě, alespoň co se dechu týče. Připadám si jako bych v plicích měla dvě igelitové medúzky. Je blbý o tom začít mluvit, je blbý mít potřebu to konečně někomu říct, ještě horší je nechávat si to pro sebe a úplně nejhorší je mluvit o tom s někým, koho si vaše roztřesené srdéčko váží i přesto, že necítí nic a pak si uvědomíte, že má ten člověk strach. Jste čuráci. Cejtim v sobě zahnívat dlouholetý nánosy kompostu, střídá se mráz a horko a všeho je moc a víc. Jsem ráda za ten dech, co mi zbyl, i když vlastně ani nevim proč. Jsem v apatický fázi, kdy si moc dobře uvědomuju, že můj neurotickej flegmatismus musí skončit, ale jsem sama sebou tak unavená. Škoda, že nemůžu být jen nějaká ošklivá brož, prachobyčejná cetka s citovou hodnotou, jen tak se nosit na něčím kabátě a bát se jisté černé smrti v šatníku. Párkrát jsem zbledla, všechno se odkrvilo, zastavilo, jenom tlak a chlad, hučení. Lehni si na postel, nic nedělej. Za ten tejden v posteli jsem všechno ve mně uspořádané a uklizené rozházela, povyhazovala do vzduchu a ano, jistě, že mi to dělalo dobře, ale vítám se zpět! Snad ještě níž, než dřív. Taky se sem tam mihnu v šatech s propadlými tvářemi okolo velkých zrcadel a pak si jdu pro další pivo, protože plesy jsou jako návštěva útulku a je mi z nich vždycky trošku ouzko. Vůbec, snažím se trochu žít, ale poslední dobou neznám hranice, zastavím se až pádem na zem drcena tlakem naprostého vyčerpání. Asi jsem si našla práci v divadle. Taky dělám hadry. A budu studovat. Už jen kvůli tomu by bylo fajn nechcípnout.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 blah blah | 7. března 2017 v 2:42 | Reagovat

Držim palce v tomhle počínání. Snad se ti to vyvede.Koně na obzoru tak se nevzdat.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama