Krátký zápis o nutnosti praxe potlačovaného křiku

21. března 2017 v 0:45 | duna |  Bylo nebylo
Mé maličké radosti, jemňoučké ochlupení broskví, sladké skořicově mléčné zuby naplivané do odpadu pod umyvadlem. Protože přišlo jaro, nezbývá než se smířit s tím, že vydržím další rok a protože už slyším květiny nedočkavě poklepávat bledými prsty, začínám být taky trošku nervózní. Měla jsem pocit, že jsem přes zimu spala dostatečně na to, abych se s příchodem slunce nezhroutila, ale začínám pochybovat, že se člověk může připravit na něco tak agresivního jakou je změna ročního období; z naprosto tichého a pochmurného na zářivý a voňavý maškarní bál plný jarního veselí. Necítím se vyspalá, kdepak, obyčejná únava to není, ale není to nic neobvyklého, děje se to přeci každému - trochu se rozpadnout zevnitř, shnít během pár týdnů, znovu se obnovit a dělat, jako že mě to vlastně nestálo vůbec žádnou energii, vlastně se vůbec nic nestalo. Samozřejmě, že si to všechno, co se za posledních pár týdnů stalo, vyčítám, ale nezáleží na tom. Snažím se nechat to jít, zbytečně se nepřepínat přemýšlením nad časem a prostorem a důvody, proč jsem taková debilní píča, protože to taky absolutně nikam nevede. Mám vlastně jasno, jsem tak vyčerpaná, že nemám sílu dělat si zmatek v hlavě. Se zlozvyky se ale hrozně špatně manipuluje, když jste tak trochu dement a váš spánkový deficit přesáhl všechna vaše neonová očekávání, která bzučí a zrní, blikají jako rozesmáté automaty zpívající za vnější strnou vašich očních víček. Jedním mokvavým okem někde na půl cesty po zelené travičce ošklivě zapáchajícího linolea, druhým dovnitř hlavy pomalu našlapuju, sleduju, poslouchám brebentivé ševelení hnědých potrhaných listů spadaných a unesených podzimním větrem, časově daleko zpátky do dětství, asi nějaká sobota, další výjimečná výseč toho milionkrát natráveného a vyhozeného šlehačkového dortu mé paměti. Nechutná mi všechno v sobě nosit a pamatovat si, mám tendence šílet, asi jako všichni když najednou vidí zelené pupeny, už už je rozškrábat, hlavně rychle!, ať to máma nevidí. Myslím si o sobě jen to nejhorší, ale jsem si naprosto jistá, že to není důležité. Myslím, že jsem slepec a dívám se na sebe, jak bezradně stojím u silnice a snad - kdo ví, koho to zajímá - chci přejít, ale ne a ne, nejde to, klepu štíhlou hůlkou o kamenný obrubník a nervózně přešlapuju. Hehe. Je to trochu nechutný. Celej tenhle čas.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 8. května 2017 v 20:41 | Reagovat

Tvý slovní obraty uspokojujou mý oči, je to perfektní. Jo, celej tenhle čas je nechutnej, potaženej šedým povlakem, jako zanedbaný zuby připravující se na kaz...se začátkem jara jsem jak faraon v sargofágu, ještě jsem se nějak neprobrala a ani nemíním, dokud nezačne bejt léto...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama