Anna Antonie

11. května 2017 v 19:06
Co mě pálí, tebe hřeje. Nestíhám příliš registrovat svět. Možná, že ani není. Není barevný. Mozek se dívá na video, přehrává mi město, vidím jen to, co chci. Slyším věci, ale ničemu pořádně nerozumím. Jako bych zapomněla všechno, čemu jsem se sama naučila. Vytrhala plevel, abych půdu zalila betonem. A není to trochu kontraproduktivní? Nemyslete si, že používám slovo "kontraproduktivní" jen tak pro nic za nic, jsou to malé minimalistické šperky na dřevotřísce, alespoň se snaží něco změnit. Na ničem mi příliš nezáleží, nepřikládám ruku k dílu jinde, než v divadle a i tam si přijdu nadbytečná. Jistě je to úplňkem... Netušila jsem, že se něco takového může stát, vlastně ani nevím, kdy se to přihodilo. To jsem asi jedné noci usnula (nad ránem), došla jsem na břeh a lahev plnou mých emocí pustila proti proudu, aby se roztříštila tlakem vařící se vody pod zdymadly. Nemůžu nic, než na sebe nechat působit květen a jeho nebeskou večerní vůní si vymazávat vzpomínky. Jsem veliký, do daleka se rozrůstající les, klidný a tichý. A přece je někde uvnitř mě vědomí šíleně agresivního roje včel. Mohly by mít nejsladší med, kdyby chtěly, ale v okolí není květů, jejichž pyl by ocenily. Láskou. Celé se chvějí strachy. Radši by nebyly. Jarní únava a náhlá vstávání v pět hodin ráno s hlavou čistou jako jezero v nejprudším létě, taneční lekce destruktivního a nerozumného opakování škodlivých vzorců chování, květinové tapety alkoholismu, dárková balení do vrzajícího celofánu zabalených úzkostí. To vše a mnohem víc narychlo vytěsněné ve snaze se alespoň dnes, alespoň zítra, snad pozítří (?!) vyspat. Když se ti přiznám, díváš se velkýma psíma očima jako malé dítě a asi mě vážně miluješ, ale koho to zajímá. Že se díváš. Možná že ti zářím a voním jako droboučké exploze kérií, co rostou v keřících na zahradě, ale pravda je, že se sama drolím s hezkou zástěrkou tvého pohledného princeznovství, když se držíme za ruce a ty se raduješ. Tíha kamení, sametové kocoviny, matné mdlé tváře, lesk citu na blatech, prošlapané střevíčky v rozbředlé sračce černé od sazí. Nejsem nic než filtr. Ať řeknu cokoliv, zní to asi naprosto lahodně, vždyť s plnou pusou se nemluví. Nebo existují i jiné důvody, proč neodpovídat? Jenže ne všechno pozřené jde strávit. Dokud budu mladá, je můj život akceptovatelný. Radši bych nebyla. Moc. Málo. Květin.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Svatá celebrita Svatá celebrita | E-mail | Web | 11. května 2017 v 19:28 | Reagovat

Je každá vláda chybná?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama