Dekubit

24. září 2017 v 1:28
Kopce. Zmačkané lesklé obaly od sušenek poházené vulkanickou činností. Zpřelámané dráty životně důležitých nabíječek: řeky pod nimi tekoucí. Voňavé čajové cukroví nedotknutelné za výlohou oken. Zbytečná jsou rána, která nepokrývají inverzní zármutky vatového bezdomovectví, do kterého slunce ze shora píchá ostrými paprsky, aby se konečně hnulo a vypařilo z očí lidí, nedejbože dětí, které musí upalovat do školy škaredým ránem. Neslyšně se blíží očekávaní návštěvníci. Celý dům se rozrostl, zvětšil se o každého, kdo odešel z jeho útrob. Není to nic tak smutného, aby červánky oněměly a zanechaly nebe v lítostivé šedivosti. Ale není to ani nijak veselé. Stromy znovu něžně balí zemi do zlatého celofánu, díry se prohlubují, hladina ve sklenicích donekonečna klesá a znovu se naplňuje, proces pokračuje a bude tu funkčně probíhat až do nemocí jater, chronických depresí přestárlých prarodičů, tak dlouho, dokud se nezamění jinou aktivitou, neřestí.
Zbytečná rána, kdy se člověk neprobouzí do prochladlého nevytopeného domu a i v sebeukrutnější krizi spojené se znovunabytým vědomím vstává nahý a plave tím tmavomodrým vzduchem po schodech, aby si vyčistil zuby a znovu vypadnul do práce. Ušlechtilost a vzácnost je mé tělo, stále fungující i přes všechna pekelná příkoří, kterými je dlouhá léta sužováno. Bolesti nepřicházejí nepozvány, jsou celé zahalené a čekají na to, až jim otevřu dveře a nechám je tiše projít do druhého pokoje, kde s tichými povzdechy usednou do křesel. Jsou tu sice často, ale nemohu jim přijít na jména, nemáme čas se bavit. Koneckonců je lepší rychle odejít v nevypraném oblečení do práce a nechávat se dohánět následky svých rozhodnutí někde, kde hlava stále zaplněná ranní inverzí nemůže reagovat hystericky, nemůže se zhroutit, jen si povzdechne dovnitř těla a den pokračuje, stejné tělo, stejný čas, stejné místo. Aspoň na mě doma někdo čeká.
Zbytečná rána, která by začínala oblíbenými a zaručenými zlozvyky v podobě kávy, cigaret, snídaně a cvičení. Prsty prohrabávám nánosy lupů a snažím se postavit konstrukci organizovaného dne, kdy nestihnu myslet na lítostivé bažiny osamění a úzkostlivé nejistoty zahalené letargickou mlhou. Co jsem to jen dělala, když mi bylo dobře, co bylo to, co mi dělávalo radost? Dívám se po dlouhém dni z okna garderoby v třepotavé naději, že se dotkne mého srdce pomíjivá krása pozvolného podzimního churavění přírody, ale necítím pranic z dojetí nebo radosti. Moje pokroucená zbídačelá střeva zamotávající střepinky okamžiků, upozorňující na mé chyby, bílé přešlapy nevadnoucí umělé hmoty, mé přesvědčivé lži a patetická upřímnost na talíři s oblohou a obláčky zapraného povlečení, táhnoucího se někam na Louny, kde neklidně spí vyhublý skeleton mého bratra s knoflíky místo kolen. Zářící měsíc, jásavé září. Předlouhé chodby vymalované pastelovou růžovou a výjevy zasněžených březových hájů zarámovaných do zlaté klece, dezinfekční anonymita sterilních bytečků vystříhaných z dětských časopisů jako šatičky pro papírové Nanynky, na které kdesi padá prach. Ta hořkost se nedá zajíst, nedá se zapít ani vybrečet, vytancovat, umořit zimou ani polaskat teplem, nedá se popsat, přijmout, pochopit, nedá se ignorovat. Stále si pamatuji noci, kdy jsem seděla u stolu jako teď v úplně stejné stojaté vodě s návštěvou nervózně vyžadující pozornost. Jak se staly dny, kdy bylo všechno stejné jinak.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama